Vzpomínka na 1. máj 1948 v Tišnově a tišnovskou měšťanku.

Je to už pěkná řádka let a tak už si nepamatuji, jestli byl v čele prvomájového průvodu nesen transparent „Zdravíme 1. máj“ nebo jiný, ale vidím jak dnes, jak po srázném tišnovském náměstí kráčí k radnici vážným krokem skupinka legionářů, v čele francouzský s páskou přes oko a hruď plnou vyznamenání. Je to Bohumil Mareš, který studoval v Paříži výtvarné umění a hned v roce 1914 se přihlásil do roty Nazdar, zárodku československých legií, tehdy ještě v rámci Cizinecké legie. Odměnou za vlastenecký počin mu byla invalidita a malá trafika. Trafika byla hned vedle radnice, malý krámek s třemi schody ve velkém měšťanském domě. Výloha tam byla ani ne metr krát metr, ale její obsah poutal pozornost každého kolemjdoucího. Pan Mareš totiž čas od času vymodeloval několik kolorovaných figur v exotické scenérii: mexické pueblo, vesnice indiánů nebo v černé Africe (zejména ty černošky byly náramně vyvedené) a vždy doplnil vtipnými veršovánkami propagujícími tabákové výrobky. Bohužel si pamatuji jen tu nejjednodušší: „Je to pravda, žádná bajka, dědečkovi sluší fajfka“. Já jsem se za ním odpoledne ze školy stavoval a protože zákazníků nebylo mnoho, poslouchal jsem jeho vyprávění o vzdálených krajích, ale nikdy nezmínil léta války. Jednou jsem doma našel francouzský slovník mé matky a napadlo mě pana Mareše překvapit a naučil jsem se nazpaměť francouzsky: „Dobrý den, pane Mareš, já dnes vy říci nový věc“, tak to ho dost pobavilo. Protože jsem tehdy projevoval výtvarný talent (1. místo v okresní soutěži ve školní kresbě), ukazoval jsem mu výkresy, aby mi k nim něco řekl. Výtvarníkem jsem se ale nestal, a když se moji rodiče z Tišnova odstěhovali, už jsem se s ním nikdy nesetkal a jen jsem byl po letech překvapen, kde že je ten dům.
Ale zpět k průvodu. Po náměstí sestupuje zástup tišnovských Sokolů a Sokolek ve slavnostních krojích s čamarou přes rameno. Nejásají a nemávají praporky jako „lid“, jdou odhodlaně a zpívají. Možná právě před radnicí: „Lví silou vzletem sokolím ku předu kráčejme a drahé vlasti v oběti své síly snášejme! A byť i cesta daleká …“ Netuší, že tato cesta bude trvat čtyřicet let a že na radnici se už Akční výbor Národní fronty připravuje „vyakčňovat“ továrny pánů Mudrocha, Mouky a dalších „vykořisťovatelů“, mezi nimi i skromné kožešnictví mého otce s jedním dělníkem důchodcem a učněm Rosťou z Čebína. Netuší také, že až se v září pojedou rozloučit s prezidentem Benešem, soudruzi zastaví jejich zvláštní vlaky v České Třebové, že s celonárodní slávou Všesokolských sletů je konec a že na přelomu milénia nebude už pro prostná cvičení a vlasteneckou výchovu v české společnosti místo, zbude jen ta stafáž u pomníčků.
V čele průvodu tišnovského Sokola kráčel urostlý čtyřicátník, náčelník Jaroslav Hudec, legenda tišnovské chlapecké měšťanky. Měšťanka ve staré škole byla v tmavé uličce vedle kostela, dřevěné lavice s mnoha zářezy a skleněnými kalamáři, kamna vzadu ve třídě. Poměry tam byly svérázné, každodenní bitky na chodbě mezi „klany“ z Kukýrny, Trnce nebo Trmačova. Problém byl v tom, že někteří spolužáci i dvakrát opakovali a v „nácti“ už ten věkový rozdíl byl hodně znát a tedy, jak se dnes říká „šikana“. Do měšťanky chodili i žáci z okolních vesnic na úpatí Vysočiny, říkalo se jim „horoni“, ti se bitek neúčastnili, vyznačovali se chudobným oblečením a bohatě namazaným chlebem ke svačině, zatímco my jen co potravinové lístky dovolily. Učitelé tam byli dost nekompromisní a za sebemenší vyrušování jsme museli jít klečet do kouta a co jich tam někdy klečelo. Pan učitel Hudec učil tělocvik a zpěv a nebyla to žádná idyla. V tělocviku žádné míčové hry, ale gymnastika a atletika. Hrazda, bradla a lano byly výzvou pro naše hubené paže a za každý úspěšný výmyk a šplh byla malá jednička a těch výsledných moc nebylo. V atletice byly obdobně limity na běh, skok do dálky a výšky a tak jsme i dobrovolně trénovali, a kdo chodil cvičit do Sokola dostal malou jedničku navíc. Náročné ale byly i hodiny zpěvu, pan učitel s houslemi procházel třídou, hrál melodii a ukázal smyčcem „Druhá sloka!“ a jak to nebylo hned, tak malá pětka. U výsledné známky pak, jak se to dnes říká, využíval celou škálu. Pan učitel Hudec byl ale i můj třídní a tak jsem si ho dost užil. Větší provinění řešil fackou, a to největší bylo lhaní a to bylo na dvě. My jsme ale byli pěkná kvítka, jednou někdo zjistil, že za Květnicí je stráň vedle silnice, kde stačí do země hrábnout drátem a hned je několik zrezivělých nábojů. Tak jsme tam začali pořádat na kole výpravy a „těžit“ střelný prach k výrobě papírových raket. Ale nějak se to prozradilo a přišlo vyšetřování, domů k nám přišel esenbák a musel jsem vydat láhev od okurek se střelným prachem. Bylo nás asi dvanáct a dostali jsme všichni do třídní knihy zápis „Zúčastnil se výpravy do Mašových dubin, dvě z chování.“ To jsme ještě měli štěstí, že z nás neudělali protistátní skupinu. V roce 1951 byly zavedeny žákovské knížky a pan učitel Hudec se ptával: „Milánku, chceš poznámku do žákovské knížky nebo facku?“ a volba byla vždy jednoznačná. Jednou ale něco vyvedl Standa Müller, takto syn okresního tajemníka, a zvolil neočekávaně poznámku. Dostal poznámku a pak lískanec s komentářem „Aby ses příště nebál rány“. A bylo.
V témže roce jsme se přestěhovali do novostavby školy na Smíškově ulici. Všechno bylo jinak, světlé třídy, chutné obědy ve školní jídelně a na chodbách dříve málem neznámá a zatím ještě nezajímavá stvoření v sukních. Změnilo se toho ale víc, v tělocviku jsme poráželi dřevěné špalíky „gorodky“, ve zpěvu zpívali Suliku, oblíbenou to píseň Josifa Džugašviliho (zato v ruštině nás naučil pan učitel Palas málem bělogvardějský popěvek: "Za poslednuju da pjaťorku najmu trojku lošaděj, dam ja kučeru na vodku, pojezžaj brat poskorej …") . A nakonec náš poslední školní výlet na Slovensko. V Popradu jsem spali ve společné noclehárně nad hospodou a to se nemělo stát. Ráno si navíc stěžoval řidič autobusu, že musel vymetat špačky cigaret a tak pan učitel Hudec zavelel nástup do řadu. Ti co kouřili, vystoupit vpravo, ti co pili pivo vlevo a ti co obojí vpřed. Nikdo nezůstal, vždyť lhát se nemá. Ti vpravo a vlevo dostali jednu, ti uprostřed dvě a mohli jsme nastoupit. Nikdo se nehroutil, nebylo třeba psychologa, ani jsme si nestěžovali rodičům, ti by nám ještě přidali. Tak jsme tu měšťanku zdárně skončili, po nás už byla osmiletka, a na pana učitele Hudce vzpomínám s vděčností, protože mě odnaučil dětinskému lhaní a bázni. Ještě když jsme se v Brně na vysoké škole potkávali, vzpomínali jsme tišnovskou měšťanku a parodovali učitele Hudce: „Pa-da-vko, jak to cvičíš!“
Závěrem z kroniky města Tišnova: „Vyhlášení nejlepšího sportovce a sportovního kolektivu za sezonu 1999-2000 se konalo v sokolovně 21. října …. zúčastnil se zasloužilý učitel, tělocvikář pan Jaroslav Hudec (91 let), kterého přivítaly hlasité ovace.“