Křivda

To, co vám teď budu vyprávět, je ze života mojí babičky. Příběh se udál skoro před sedmdesáti lety v době po druhé světové válce ve vesnici v podhůří Jeseníků, která se dlouhou dobu jmenovala Altendorf a bydleli v ní převážně Němci. Vesnice je to přírodními poměry nevšedně krásná. Babiččini rodiče se sem přistěhovali po válce, moje prababička byla první česká učitelka v té obci, která se od konce války jmenuje Stará Ves. Z té vsi byli po válce všichni Němci vystěhováni a do opuštěných domů se stěhovali z vnitrozemí Češi a také z Rumunska Slováci. Byli to většinou drobní rolníci, kteří také byli z podhorské krajiny v oblasti Sibiu, což je v Rumunsku asi 100 km od města Oradea. Přistěhovalci se zabydlili v   domcích, drobných statcích s kůlnami a chlévy, ve kterých byly 2 až 3 krávy, někde i kůň. Postupem času si opatřili prase, králíky, drůbež. Na přidělených políčkách pěstovali obilí, brambory a z travnatých ploch sekli a sušili trávu na seno, které potřebovali pro dobytek v  zimě. Všichni v té době měli zahradu, ve které si pěstovali mrkev, petržel, fazole, hrách, jahody, cibuli a česnek. Samo sebou, podle povahy i růže, pivoňky, léčivé byliny, též ovocné stromy. V zimě někteří pracovali v lese, káceli stromy a sváželi je na pilu, kde zase někteří vyráběli trámy, fošny a desky. Ženy do práce nechodily, staraly se o děti, dobytčata, a vůbec bylo práce plno v domácnosti.

Zdálo by se, že šlo o poklidný a spořádaný život v rámci ročních období. Ale nebylo tomu tak, protože je dobré vzpomenout, že ti lidé žili s velice malými příjmy na to, že se přistěhovali s dětmi v náručí a kufrem základního oblečení, s několika drobnými předměty, které jim připomínaly minulý život tam hodně daleko. Byl docela rozdíl mezi těmi, co se přistěhovali někde od Prostějova, Olomouce a těmi z Rumunska. Ti „Rumuni" byli hodně nemajetní, být „Rumun" byla skoro nadávka. Bylo to taky tím, že většina neuměla číst a psát, a tak první česká učitelka navečer učila šestnáctileté a dospělé, protože přišli z prostředí, kde obývané území historicky patřilo hned Rumunsku hned Maďarsku. A učitel Maďar nenaučil nikoho nic.

Čas běžel a do života všech začala vstupovat „padesátá léta", což po válce bylo období velice náročné na život. Začalo se prosazovat „družstevní zemědělství". Začala se zakládat jednotná zemědělská družstva a po každém, do té doby samostatném, rolníkovi se chtělo, aby do JZD předal nejen pole a louky, ale i krávy a koně. Ti, kteří hospodařili s rozmyslem a kterým se i finančně dařilo, tento model, že všechno bude všech, nechtěli. Tak babička si pamatuje, jak soused František Šuba křičel: „Keby ma rezali solili a peprili, do jézédé nepojdem".
A jsme u hlavního aktéra babiččina vzpomínání. Ti, co odmítali odevzdat svůj majetek (z toho Rumunska je do Československa lákali na soukromé zemědělství), dostali nařízeno odevzdávat státu tzv. dávky, podíl z vypěstované úrody. A nebyly to dávky malé. To, co si lidé svou pílí vypěstovali, stačilo akorát na běžný život a jak bylo už připomenuto, na zvelebení domova a nové nářadí, na nové oblečení a boty pro děti. Opravdu o věcech jako koloběžka, kolo nebo žehlička se jenom snilo. Jaké štěstí bylo dostat na Vánoce pastelky, a to byly společné pro všechny děti, kterých bylo 5 až 7, taky 11. Takový byl tenkrát svět. A do toho dávky z vypěstovaných plodin, a dokonce se musel i určitý počet vajec odevzdávat. Není divu, že tohle bylo na chudé lidi moc. S tím, co po povinném odevzdání dávek zbylo, nevystačili. Mnozí ten nátlak nevydrželi a do JZD vstoupili. Nikoliv však František Šuba. Ten se odhodlal a schoval 4 pytle brambor pro svou šestičlennou rodinu.
Neví se, jestli mu ty pytle našla tehdejší policie nebo jestli ho někdo udal. Jisté je, že pana Šubu odvezli, takzvaně soudili a dali do kriminálu za podvracení republiky. Doma zůstala paní Magdaléna Šubová a 4 děti ve věku 15 až 4 let. Franta, Jožka, Janko a Anička. Jak to bylo dál, si moje babička přesně nepamatuje. Jisté však bylo, že pan Šuba skončil ve věznici na Mírově. Ve věznici vrahů a nejhorších delikventů. Paní Šubová na hospodářství sama nestačila a onemocněla a rodina se musela odstěhovat k jejím příbuzným. Nejstarší František, jak dospěl a šel na vojnu, byl u jednotek PTP a byl tam 3 roky, protože jeho otec byl „zloděj a rozvraceč republiky". A moje babička říká, že ten to odnesl nejvíc. Že si pamatuje, že jako voják přišel k nim domů a své učitelce nabízel šálu, že ji sám upletl, a přitom ten velký kluk brečel. To i mou babičku tak zasáhlo, že na tu potupu velkého kluka, který na vojně musel plést šály a který si musel vydělávat prodejem sousedům, nezapomene.
Teď, když se lidem něco nelíbí, říkají, že je „jiná doba". Ale kdo by dnes vydržel žít v „tamté", kdy se úkoly psaly u svíčky a v lepším případě u petrolejky, kdy všichni věděli, co je hlad a doslovná bída. Kdy se stála fronta na chleba až do setmění. Kdy se ve školní jídelně opižlávaly ovařené kosti z polévky, protože se nosily do sběrny jako papír (z kostí se vařilo mýdlo). Chodilo se na šípky a sušily se na domácí čaj, prodávaly se lesní borůvky a maliny, sbíraly se léčivé byliny,... Za pár korun, ale jaká radost mít „pár kaček“, to je dnes k neuvěření.
Je jiná doba a určitě i v ní se dějí křivdy až světového rázu. A je jen na lidech, jak to povedou dál, jestli budou mít v sobě sílu být spravedliví, laskaví a láskyplní a budou se chtít domluvit k pospolitosti, aby nedocházelo k dalším hrozným křivdám.