Retro vánoce

Moje první vánoční fotografie je z roku 1948. Tatínek byl vyučený krejčí, ale přiženil se na větší hospodářství. Přes zimu si ještě přivydělával několik let jako domácí krejčí šitím obleků a kabátů. Každý měsíc odváděl hotové výrobky do Boskovic, kde zase obdržel potřebné látky k dalšími šití. Ale jak to prováděl prakticky? Do města vzdáleného 17 km chodil pěšky, na zádech měl nůši s kabáty a obleky. Zpět to byla zase cesta pěšky s těžkou nůší a aby ušetřil boty, tak si je zul a šel tu trasu pěšky - autobusy v té oblasti celkem vůbec nejezdili. Je to pro mne stále nepochopitelné jak to mohl zvládnout, ale takovým způsobem odvádělo práci víc lidí z mojí rodné vesničky.
Tatínek občas při šití vyšetřil nějaký kousek látky, a tak mám na sobě svůj první kabátek ušitý jeho velikou pílí a zručností.
Stojím na stole, na kterém tatínek ušité výrobky žehlil, a jak mi maminka vyprávěla, tak pro nedostatek místa nebyl ani stromeček - jen nazdobená smrková větvička.
Další fotografie je z roku 1953. Jsem na ní s bratříčkem a s velikou radostí držíme dvě naše první pananky, které jsme dostali od hodné tety k vánocům. Dostali jsme je oba, aby jsme se v tom mladším věku o ně nehádali.
Na jaře jsem svoji panenku zanesla ukázat několika dětem ze sousedství a ve chvilce se mi ztratila.
Proto maminka druhou panenku posadila v ložnici na stoleček a nám zase zůstala na hraní dřívka, která jsme obalovali do různých zbytků látek a i tak si dobře vyhráli.
V roce 1974 jsme již bydleli v Boskovicích a naše tři děti měly velikou radost z hezkých vánočních čepiček, které všem hodně slušely.
V tomto roce dostali všichni i uháčkované panenky, chlapcům jsem vyráběla i věci ze dřeva - ty ovšem na fotečkách nemám. V té době jsem hodně pletla, háčkovala, šila, vyšívala i drhala - takže všechny dárky jsem vyráběla hlavně sama. A také jsem oblékala celoročně a levně svými zajímavými výtvory celou rodinu. Pro maminku a tatínka jsem měla jako dárky velmi často upletené svetry. Moje vyrobené a obdivované dárečky v té době dělaly hodně radosti. A protože panenky se líbily všem, tak příští vánoce jsem je uháčkovala i některým neteřím a synovcům.
V roce 1998 jsme už prožívali společně pohádkové vánoce s vnoučátky u stromečku.
Další pohádkové vánoce mám na fotečce z roku 2003 s malou vnučkou.
Svoje vánoční retro fotografií už pro nedostatek dalších zakončím ukázkou našeho pěveckého sboru Janáček, kam jsem několik let pilně dochzela. Účastnili jsme se různých vystoupení i mimo naše město - vždy to bývaly velmi zdařilé koncerty.*
Ale nejlepším koncertem a také vyvrcholením roku byl každoroční Vánoční koncert v sále sokolovny v Boskovicích. Tato fotografie je z roku 1983 a já na ní stojím v dolní řadě - jsem na pátém místě zleva - bylo mi 37 let ...
... Dnešní děti mají většinou všechno, nepotřebují si snad ani nic vymýšlet, ale přesto se těší na vánoce - hlavně na čas se svými rodiči u dárků, her a sportování.
Ale já jsem ve svém dětství a mládí poznala v naší vesničce nenáročné lidi většinou s mozolnatými dlaněmi a moudrými mozky. Milé sousedské popovídání, kam mohl každý, kdo přicházel s lidským slovem. Každý věděl o každém, všichni o všech a v případě nouze byly vždy poblíž pracovité ruce i ta potřebná laskavá slovíčka. 
Člověk zde vždy musel být blízko člověka - osud druhého nebyl nikdy nikomu lhostejný. Moje dětství bylo skutečně skromné, ale velmi bohaté na svěhovou nadílku.
Byl u nás zvyk, že vždy o Štědrém dni byla u stolu v kuchyni navíc jedna židle - bydleli jsme na konci vesnice. Kdyby některý pocestný neměl kam večer jít, aby mohl vstoupit a nebyl v ten den sám. A kolik v té poválečné době bylo hrnčířů, sklenářů, dráteníků, kteří ovšem tehdy chodívali pěšky a byli vděčni za malý peníz, jídlo či kousek místa na ovčí kůže nebo slámě na přespání. 
Já sama jsem na vlastní oči viděla, že takový osamocnený poutník se našel i v tento den a dostal v mém rodišti jídlo a místo. 
... Vánoce mého dětství - dárků málo, stromeček chudobný, ověšený jen jablíčky, ořechy a později kousky čokolády obalenými ve staniolu, ale dostatek starých zvyků, obyčejů, pohody a lásky. A závěr dne - společná cesta s rodiči na slavnostní půlnoční, na kterou už zvali předem hudebníci v každé části obce slavnými fanfárami. 
Tento současný svět oproti mému pohodovému i když velmi pracovitému a přesto skromnému dětství prožitého v nádherně čisté přírodě se velmi zrychlil. 
Snad mu už ve svém věku 76 let ani někdy plně nerozumím nebo často vůbec nedokáži stačit. 
Vím také, že každý z vás měl jiné podmínky k životu, které zde můžete popisovat a já jsem ráda, že je mohu pročítat. 
... Přeji vám všem ze srdce krásné, spokojené a pohodové vánoční dny v kruhu svých blízkých, přátel nebo dobré knížky či zajímavé vycházky do Boží přírody* ...