Můj děda hrdina

Mamka mi vyprávěla o životě jejího tatínka, mého dědy, kterého jsem bohužel nikdy nepoznala. Už v pouhých patnácti letech se on a jeho dva mladší bratři stali sirotky. Jejich otce (mého pradědy) odvleklo z domu gestapo, protože pomáhal svému bratrovi, který byl člen odbojové skupiny, která se snažila získat informace o vojenské výrobě pro německou armádu na českém území. Bratra ukrýval na chatě v Chřibech. O tom všem se však dozvěděl jeho soused a udal ho gestapu. Na gestapu ho vyslýchali a mučili a potom byl deportován do koncentračního tábora v Německu, kde byl dozorci ukopán k smrti. Ani jejich maminka z toho nevyvázla vůbec lehce byla také vyslýchaná a mučená a z toho měla podlomené zdraví a krátce po válce roku 1947 zemřela ve věku pouhých 42 let.

Přes jeho mladý věk se děda snažil čelit osudu a postarat se o své mladší bratry. Mnoho kdy to nebylo vůbec jednoduché neměli dostatek jídla, a tak byli často o hladu. Zimy byly pro ně taky hodně těžké, jelikož si kvůli nedostatku financí často nemohli ani zatopit. Ale za pomocí rodinných známých a dobrých lidí děda nakonec všechno zvládl postaral se o svoje sourozence. Všichni vystudovali a našli si v životě svoje místo. Děda se dokonce později stal učitelem matematiky na vysoké škole.

Bohužel se trauma z mládí a stres podepsali na jejich zdraví. Dědeček zemřel v poměrně brzkém věku 57 let, mnohem dříve, než jsem se narodila.

Pointa příběhu však nemá být vůbec smutná. I přes všechny dědečkovy těžké životní zkoušky našel v životě štěstí. Založil si svoji rodinu. Měl dobrou práci. A moje maminka na něho s láskou vzpomíná. A díky jeho nezlomnosti jsem se mohla narodit i já. A jsem ráda, že máme v naší rodině takové hrdiny.