Nedostatkové zboží před listopadem 1989

Má babička se narodila roku 1947 a jako malé holčičce jí její maminka většinu oblečeni šila či pletla. Toto byl obvyklý způsob obstarávání šatstva. Jelikož byl ale nedostatek vlny, která byla například při pletení svetru naprosto nezbytná, řešily ženy tento problém následujícím způsobem. Nakoupily si bílé vlněné ponožky, které následně vypraly a tím je natáhly. Poté je rozpáraly a smotaly do klubíček vlny. Některé z nich tento problém řešily také tak, že chovaly angorské králíky z jejichž srsti se vlna dala také získat.

Až do roku 1989 jezdívala babička a spousty dalších lidí do východního Německa, kde na rozdíl od tehdejšího Československa byl velký výběr, jak v oblečení, tak i v různých doplňcích pro domácnost. Jediný problém byl však v převážení nakoupeného zboží zpátky přes hranice. Někteří si například záclony obmotávali okolo těla a na to si navlékali oblečení, díky tomu nikdo nic nepoznal a vyhnuli se tak placení cla na hranicích. Clo byl právě poplatek, který byl donucen zaplatit každý, kdo něco převážel přes hranice. Lidé však měli vymyšlené různé fígle, jak tomuto placení předejít a danou věc si i tak domů přivést.

Ve svých přibližně sedmnácti letech jezdívala má babička v létě na tzv. LVT (Liberecké výstavní trhy). Tato akce trvala tři týdny nebo jeden měsíc a když člověk dorazil brzy ráno mohlo se mu poštěstit a získat kvalitní módní kousek, který by jistě jinde jen tak nesehnal. "Podařilo se mi zde jednou sehnat kvalitní kožené italské boty, které mi pak vydržely další 4 roky." Součástí LVT byl i kulturní program a různé módní přehlídky.

Velkým hitem byly také Tuzexy, což byla síť obchodů, kde se za socialismu dalo za bony sehnat všelijaké nedostupné (převážně tedy západní) zboží. První prodejna byla otevřena roku 1957 v Praze. Možná si někteří pokládáte otázku, cože to vlastně ty bony byly? Lidé, co pracovali v zahraničí, dostávali mzdu právě ve formě bonů. Daly se také sehnat na černém trhu u tzv. veksláků, kteří se nelegálnímu nákupu a prodeji cizích měn nebo bonů věnovali.

Produkt, jenž se dal sehnat pouze v Tuzexech nebo v zahraničí, byly džíny. Nebyly nikde jinde k dostání a pokud už se někomu podařilo nějaké vlastnit, střežil je jako oko v hlavě a nosil je až do rozpadnutí.
V této době se samozřejmě hodilo mít na různých místech všelijaké známosti, protože díky nim se vám mohlo podařit získat věci, které by se vám za normálních okolností rozhodně nepoštěstilo sehnat. Pokud jste totiž měli někoho známého například za kasou, mohl vám daný produkt, po kterém jste toužili, schovat pod pult a nechat ho tam do té doby, než si ho přijdete vyzvednout. Tímto způsobem se mé babičce a dědečkovi podařilo získat první barevnou televizi.

Dnes již naštěstí nepotřebujeme žádné známosti (či těžce shánět bony), jen abychom si mohli zakoupit obyčejné džíny. Věcí je dostatek a jsou všude volně dostupné. My to bereme jako samozřejmost, ale možná bychom se i tak někdy měli zastavit a zamyslet se nad tím, jak to bylo dříve, jak je to dnes a být za toto všechno aspoň trochu vděční.