Jak se topilo u nás doma

Tento příběh jsem získala od velmi blízkého člena rodiny, pokusím se jej tedy vyprávět tak jako ho vyprávěla ona mě a doufám, že se vám bude taky stejně líbit.

Když jsem byla malá, topilo se u nás doma uhlím, to už si dnes ani neumím představit. Bydlela jsem s tatínkem, maminkou, starší sestrou a babičkou v pěkném domě v Heršpicích. Vedle nás bydlely naši sousedé Navrátilovy vycházely jsme s nimi velmi dobře ale to se dozvíte později. Tento příběh je totiž hlavně o tom nadmíru důležitém uhlí, které dnes většina dětí ani nevidělo nebo si ho jen matně pamatují od Mikuláše, že jim ho donesl čert. To já jsem opravdu měla nošení uhlí ze dvora do kotelny na denním pořádku, tedy ovšem jen v zimě. Vzpomínám si, že k nám párkrát za zimu přijelo auto s uhlím, tehdy jsme jim říkaly uhláci, a z něj vystoupili dva páni s mošnami na zádech, kdybyste nevěděli, co je to mošna tak si představte velký proutěný koš s popruhy na záda. Vždycky nabraly tolik uhlí, kolik unesli a odnesly ho přes dvůr k nám do sklepa. Takto pokračovaly, dokud náš vcelku malá sklípek nebyl plný.

Tímto ale naše cesta uhlí zdaleka nekončí. Bylo totiž nutné ho denně nosit do kotelny a tam udržovat malý ohýnek. Kotelna byla mezi bytem a koupelnou a dostat se dovnitř šlo jedině přes verandu. Rozhodně to nebyla nijak zvlášť příjemná práce, navíc v zimě, kdy bylo kupříkladu ráno patnáct stupňů pod nulou. Dobře si pamatuji že každé ráno musel jeden člen rodiny vstát v pět hodin ráno a donést uhlí ze sklepa do kotelny a zapálit. Většinou to dělala babička ale často i já a samozřejmě i ostatní. Občas když jsme nebyly doma tak k nám zašla naše sousedka, milá paní Navrátilová, a zatopila místo nás. To platilo i opačně, když nebyly doma Navrátilovy šli jsme k nim zatopit my.

Uhlí se pak muselo stále udržovat žhavé, aby nevyhaslo a člověk by nepřišel večer domů a nebyl nepříjemně překvapen, jak to že má doma deset stupňů pod nulou. Nenechte se však mýlit sice jsme doma neměly stálou pokojovou teplotu mínus deset, ale celou noc se netopilo a uhlí vás nezahřeje tak dokonale jako ústřední topení jaké máme dnes všude, ne měli jsme doma většinu času okolo osmnácti a devatenácti stupni. S tím že v koupelně bylo deset stupňů, protože byla hned vedle kotelny, ale na toaletě, která stála až za koupelnou mrzlo. Ovšem se to zpětně těžko odhaduje, protože jsme vevnitř nemněli teploměr.

Jediné místo, kde jsme netopily uhlím byla koupelna. Tak jsme pod kotel musely nanosit dříví a zapálit jej. Od ohně se tedy ohřála voda v kotli. Bohužel jsme takto činily jen jednou denně, a tak ten kdo se sprchoval jako poslední nemněl vodu teplou ale spíše vlažnou, v tom lepším případě.

Tímto asi tento příběh končí ovšem jen na této stránce, doopravdy stále pokračuje a já vám přeji, aby vaše příběhy byly stejné hezké jako tenhle ne-li hezčí.