Dědeček a roky 1968 -1989

Ještě téhož dne si pro spoustu jeho kamarádů přijeli vystrašení rodiče. Náš děda v táboře zůstal až do konce, jelikož jeho rodiče měli větší strach z toho, že by doma v Brně provedl něco nemravného. To se dědovi po návratu domů přesto povedlo, když se svými kamarády začal vyhledávat ruské vojáky stojící na stráži pod Špilberkem a přesvědčovat je, ať, dle jeho slov, ,,táhnou domů". V některých chvílích se děda bál o svůj život, jelikož vojáci, kteří si mysleli, že se nachází ve Spolkové republice Německo a pomáhají proti údajné kontrarevoluci, odháněli čtrnáctileté chlapce namířenými zbraněmi.

Po těchto zkušenostech se v mém dědovi zvedl značný odpor k ruskému národu, který v něm přebývá dodnes. Odmítl studovat tehdy povinný ruský jazyk a i přes důrazné zákazy rodičů a učitelů s kamarády nadále docházel pod Špilberk dohadovat se s ruskými vojáky. Po jejich odchodu z těchto pozic se dědeček s kamarády přidal k pouličním demonstracím proti okupaci. Jak čas plynul, jejich odpor polevoval, avšak 21. 8. 1969, den před dědečkovými patnáctými narozeninami, vyústil. To už proti demonstrujícím zasahovali příslušníci Veřejné bezpečnosti, tedy policie, a příslušníci lidových milicí, tedy ozbrojené složky komunistické strany.

Jako mnoho jiných, i přes výrazný nesouhlas s tímto režimem, se dědeček nakonec s komunismem musel sžít. Oženil se, má 2 syny. Společně s mojí babičkou v roce 1989 protestoval při Sametové revoluci. Dnes spokojeně žije v Brně, obklopen vnoučaty.