Jak se dalo vycestovat v roce 1988

„V roce 1988 už se poměry trochu uvolnily. Můj kamarád pracoval na výstavišti a potkal tam jednoho Skota. Ten se nabídl, že nám pomůže dostat se na dovolenou do západního Německa, což už tehdy šlo. Bylo jenom potřeba, abychom si, už ani nevím kde, sehnaly aspoň 50 marek a ten Skot nám je vložil na účet Živnobanky. Peníze odsud jsme si pak museli vybrat a díky tomu jsme si nemuseli žádat o devizový příslib. Pak jsme ještě museli odjet do Prahy a tam jsme si na německým velvyslanectví požádali o vízum. Dodneška to mám někde schovaný, tu jejich orlici. Když jsme tohle všechno měli, mohli jsme odjet. Kamarád si půjčil od svého táty stopětku škodovku, nás pět kluků se do ní naskládalo, a vyjeli jsme. Vzpomínám si na to, když jsme vystoupili z toho malého autíčka v nějakým městečku v Bavorsku, a ti místní na nás nevěřícně koukali. Asi ještě neviděli takhle malý starý auto tolik zaskládaný věcma a ještě nás pak z něho vystoupilo tolik lidí! V Německu jsme toho hodně najezdili, hlavně nás jako teraristy zajímali samozřejmě zoologický zahrady. A sranda taky byla jezdit na německých dálnicích! Po tom autě jsme nemohli chtít žádný zázraky, ale když jsme museli jet celou cestu po dálnici v tom nejpomalejším pruhu společně s kamionama, který jsme ani nebyli schopni předjet... No a po tomhle výletě jsme s klukama rozhodli, že bychom chtěli cestovat i někam dál, ale neměli jsme na to moc peněz. Třeba taková Kuba by se nám bývala líbila. Tak jsme se tehdy asi v rámci nějakýho toho SVAZARMu, to už přesně nevím, rozhodli založit si potápěčskej kroužek (samozřejmě jsme se vůbec nepotápěli, ale to bylo jedno), a na ten už jsme si mohli vydělávat peníze, na jednotlivce by to nešlo. No a první práce, kterou jsem si sehnali, bylo umývání Anthroposu. Dostali jsme takový ty stěrky, přivázali si nás na lana, a tak jsme normálně umývali skla Anthroposu zvěnčí. Kolik jsme za to dostali si už nepamatuju, ale zážitek to teda byl…“

Anna Weidenhöferová