Když se řeknou sedmdesátá léta, tak mne paměť ihned zavede k narození mého prvního děťátka i dalších dětí, stavbě svépomocí na domku a všech mých jiných aktivit. A protože jsem právě začátek 70. let prožila v nemocnici tak nejdříve musím dnes napsat už tu velmi vzdálenou vzpomínku...
Od lékaře z prohlídky jdu domů úplně zklamaně. Jsem už na mateřské dovolené celý měsíc a stále se nic neděje. Ale dnes jsem se dověděla od přítelkyně ohromnou věc. Také už byla dlouho doma, porod se stále nehlásil a tak odvozila 3kg uhlí do sklepa a dítě se v noci narodilo. Zdá se to neuvěřitelné, avšak kamarádčin otec je lékař.
Po příchodu domů se převléknu a rozhlížím po domku, co bych měla udělat. Mám na mysli nějakou těžší fyzickou práci, ne nějaké vyšívání. Sklep je plný uhlí, všude pořádek, skutečně si nevím rady. A tu mi padne pohled na parkety v obyváku a ložnici. Nejsou nalakované a zdá se mi, že by jim drátky dodaly lepšího vzhledu.
Klidně odtáhnu lehký nábytek a s velikou kuráží se dám do práce. Drátkuji poctivě a než mám velkou plochu dvou místností, tak mi to dá skutečně zabrat. A nyní ještě parkety naleštit a postavit nábytek.
"Do čeho ses to postila?" ptá se mne maminka horáckým nářečím.
"Ale chtěla jsem ještě pořádně vygrutovat..."
"Jenom abe sis nehobližela," maminka na to.
Jenže já stále nemám práce dost. V domě je nové topení, jdu zatopit. Nevím přesně správný postup tohoto zatápění a tak mi to trvá déle. Vtom je nasát nějaký špatný vzduch a na mne po otevření dvířek vytryskne plamen. Již cítím, jak mám ožehnuté vlasy, řasy i obočí. Jdu rychle do koupelny a úplně se zhrozím jak vypadám. Dolekaně si myslím - to jsem tedy dnes dopadla. Snad ještě budu nějaký čas doma, než mi na obličeji všechno naroste - utěšuji se nakonec. Večer se umyji a uléhám. Avšak dnes je to špatné, spánek nechce příjít. Sním s otevřeným očima a cítím, že mi začínají bolesti v zádech. Na posteli se mi špatně leží a tak se natahuji na koberci v obyváku. Převracím se všelijak, že vzbudím i manžela.
"Copak je s tebou, že nespíš?"
"Nejde mi to a stále mne bolí v křížích..." A to už je probuzená i maminka s tatínkem.
"Tak copak je s tebó - néni tě potřeba zavist do porodnice?"
"Já nevim, mám takové divné bolesti."
Maminka je rázná: "Bode lepši, kdež se voblečete a zavezeto jo!"
A tak už sedím ve starém autě, tatínek řídí, manžel i bratr mne doprovází a jedeme do blízkého města. Najednou se motor zastaví. Všichni obcházejí auto a zjišťují, že nemají vodu v chladiči.
"To je nadělení - v noci a uprostřed lesů."
Ale tatínek řeší i tuto situaci. "Zde nekde je potok, mosime ho najit..."
"Ale v čem tu vodu doneseme, vždyť nic nemáme," je slyšet otázka.
"Já mám koženkové klobók a ten neco vedrží..."
Všude leží sníh, terén ja špatný. Po úporném hledání potoka a donešení potřebného množství vody se zase všichni chystají sednout do auta. A v tom se ozve tatínek:
"Vedržiš, vedržiš ještě?"
"Já nevim, ale raději bychom se měli otočit, mne za tu dobu co jste hledali vodu všechno přešlo..." hlesnu tiše.
"Kdepak, kdepak, coló noc máme rozbóřenó, jedeme dopředo," tatínek na to rázně.
Přijeli jsme k porodnici - pomohli mi k výtahu a odjeli.
Přijdu na oddělení a po změření tlaku se začne vyplńovat tiskopis. Když řeknu své bydliště - sestra se zhrozí - vždyť vy sem vůbec nepatříte, jste jiný okres.
"Jenže my se sem budeme v létě stěhovat..."
"Ale kam vás dáme?"
Po chvíli přichází lékař a s úsměvem si prohlíží mou vylekanou a ožehlou tvář: "Nějaké lehátko se snad najde," řekne s povzbudivým úsměvem.
A tak já, která jsem poctivě doma cvičila podle pokynů přírůček a připravovala se zodpovědně na tento svůj stav se ocitám již převlečená v místnosti, kde jsou jen tři prázdné postele a na stěně velké hodiny.
"Co mám dělat sestři?"
"Třeba si chvíli lehněte."
Ležet se mi nechce. Přecházím pokoj a rozmýšlím, proč jsou asi v této místnosti jen hodiny. Po chvíli dostanu injekci.
"Mám si ty chvilkové bolesti prodýchávat?"
Sestra se na mne pobaveně zadívá a říká: "Prodýchávejte, prodýchávejte..."
Po půl hodině jsem dostala další dvě injekce. A to mi už sama sestra říká, abych jí po pravidelných dvouminutových bolestech řekla. Teď už jsem v této fázi a tu jsem teprve pochopila, proč jsou zde ty hodiny. Už vlastně nevím kdy dýchám, bolesti jsou nepřetržité a mne se zdá, že se hodiny zastavily. Ale toto netrvá dlouho a na svět se ohlašuje hezké děvčátko.
"Jaké dáte jméno?" ptá se sestra.
" Margit - je to hezké a zvláštní..."
Při návštěvě se mne maminka ptá na jméno. S úsměvem jí je říkám.
"Co je to zač, to v našem kalendářo néni?"
"To není, to je španělského původu."
Maminka se na mne zadívá: "Tak ať tě vodvezó do Španělska, ale k nám přende jenom ten, kdo bode mět jméno v našem kalendářo!"
Jsem zdrcena. Manžel mne utěšuje a ptá se, co tedy budem dělat. Nejsem schopna rozhodnutí. Vím, že nám rodiče pomáhají, bydlíme u nich, vzepřít se nemůžu.
"Ať si tedy vymyslí nové jméno sami a ty jdi udělat na matriku změnu. Já k tomu nemám odvahu, smířím se se vším..." dodávám.
Celý týden mám Margit. Oslovuji ji něžně tím jménem pokaždé, co mi přinesou malý uzlíček k posteli. I v noci mám sladké jméno Margit. Vím, že se jím dlouho těšit nebudu, tak alespoň v porodnici si ho dokonale vychutnávám.
Domů mne odváží tatínek. Po cestě spolu rozmlouváme, ale nechci se sama ptát, jak se vlastně moje dívenka jmenuje. Nespěchám, nenaléhám, však se to dozvím.
Po příjezdu jsem přivítána maminkou: "Tož vítám tě k nám Evičko a tobě sem hovařela na poselněni slepiči polivko!"
Nepotřebuji polévku, neboť polykám slzy jako hráchy a dívám se na svou přejmenovanou a vysněnou Margit.
PS. Protože jsem po porodě dostala silný zánět žil, pobyla jsem si v porodnici přes vánoční svátky i Nový rok, takže domů jsem se dostala až v roce 1970. Ale příští vánoce už jsme byli všichni doma a já z radosti nechala svoji dívenku vyfotografovat a rozeslala jsem ji všem příbuzným i s vánočním přáním a letos to zasílám i Vám všem.
A druhý retro obrázek je z roku 1974, kdy jsem byla na návštěvě u rodičů na vesnici už s třemi dětmi a věděla jsem, že tam mohu kdykolik přijet, protože klíč jsme mívali také vždy pod rohožkou. Bohužel už teď nejsou ani rodiče, ani rohožka ani rodný dům, ale zbyly alespoň ty hezké vzpomínky - ty bolavější čas přeměnil na humorné...