Myšlenkový inkubátor - doba tříbení

„Rodinná modlitba“

Někdy, nevím kdy, se máma začala se mnou večer v posteli nahlas modlit „andělíčku, můj strážníčku.“ Hlas jí v tu chvíli konvergoval směrem ke stísněné odevzdanosti a o 20 let později jsem si uvědomila, že takhle nějak vypadá stylizovaná pokora, čítankový příklad křesťanských duchovních deviací. K andělíčku muj strážníčkovi jsem vztah neměla. Nad námi visel rafaeloidní obraz Madony s nemluvnětem, a ten jsem měla hodně nerada.

Když si děda odseděl trest za rozvracení republiky, začal mě učit bdělé pozornosti. Rychlým krokem jsme prošli kolem výlohy, a pak jsem měla jmenovat, co všechno  si z ní pamatuji. Dívali jsme se na detaily, snažili jsme se být všímaví i ke svému „nitru“, sledovali své myšlenky a hnutí, uvědomovali si nonverbální projevy lidí i své vlastní a mezi tím vším a v tom byl Někdo.

Nevzpomínám si konkrétně, zda děda v mém dětství použil slovo Bůh. „Člověk, lidská duše, patří do věčnosti a je součástí výtvoru Někoho, kdo je nepředstavitelně moudrý a láskyplný… Náš mozek pracuje jen na 20%..., ale jednou se nám otevře skutečnost celá,“ to byla dědova antropologie.

Jednou mi vyprávěl: „Když jsem byl na jugoslávský frontě, táhli jsme zničenou chorvatskou vesnicí. Ti před náma ji srovnali se zemí. Spousta kluků tam tehdy padlo. Najednou jsem viděl zeď. Stála jediná v tý vesnici. A na ní visel tenhle křížek. Tak jsem si ho vzal a byl se mnou celou válku,“ a ukázal mi ho. Měl ho u sebe až do smrti. Teď ho mám já na růženci.

Na flanďáky se u nás nadávalo, ale chodil k nám na politický pokec kněz Lojzíček, hodný infantilní nervóza. Když později babička umírala a chtěla, aby přišel, nikdo jí ho nezavolal.

 
Dětská literatura

Kromě antické kultury a mytologie se máma inspirovala dalšími klasiky, a to do té míry – jelikož „pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven“ –, že jsme v pátek nechodily k vodě. Pamatuji, jak mě uspávala Princem Bajajou a já věděla, že pokud neusnu do první useknuté končetiny, bude pozdě a neusnu vůbec.

Táta měl rád Alenku v říši divů, já už méně, a tak jsme přesedlali na Medvídka Pú. Slib, že si Alenku spolu přečteme jednou v angličtině, jsme nějak nestihli dodržet.

S dědou jsme zhltli všechny Verneovky, kreslili stroje a mapy. Vyprávěl mi detektivky. Některé si pamatoval z mládí, ale většinu si jich vymýšlel. Když jsem stonala, byly denně tři až čtyři. Hrál také na housle jako Sherlock Holmes.

Na gymnáziu jsem v prvním ročníku bojovala s češtinářem Pelánem. Měl za sebou během Protektorátu pochod smrti, nějak to světu neodpustil a celý gympl to odnášel. Já jsem ovšem opravdu nevěděla, jak se jmenoval bratr Maternové, jaké ponožky měl F. L. Věk při pěší cestě z Dobrušky do Prahy a jak měli u Věků malovanou truhlu. Nevěděla jsem toho mnohem víc, „Babičku“ jsem četla až v maturitním ročníku a svůj vztah zejména k české obrozenecké literatuře dnes hodnotím jako – řekněme – svérázný. Můj domov a jeho mentalita, biedermeierovská morálka a společenské požadavky, většina zvyků a zájmů obou Helen – bábinky a mámy, patřily do 19. století. Své tehdejší literární alergii se ani moc nedivím.

Zatímco moji vrstevníci „léčili lásku lékořicí,“ poslouchala jsem Pilarovou, jak „zákeřná křídla stínů zničí tuto zem.“ A v srpnu ´68 se to pro mě skutečně událo.
 

Doba vytříbení

21. srpen ´68 a následující dny a týdny byly jedno z nejhorších období mého mládí. Opět jsem byla sama s přesvědčením, které nikdo nesdílel: tohle je na velmi, velmi dlouho; s vědomím, s jistotou, že od nynějška se bude můj život odvíjet zcela jinak, než kdyby se to nestalo. A s jistotou, že za žádnou cenu nikdy nechci být na straně těch, kterým jsme tehdy říkali „oni“.

Večer 21. srpna 1988 jsme šli s kamarádem z kostela a přidali se k demonstraci (samozřejmě nepovolené) k 20. výročí sovětské okupace. Průvod právě směřoval na Hrad, my stáli na staroměstské straně Karlova mostu a ocitli jsme se tváří v tvář kordonu policajtů se samopaly na nás namířenými a se štěkajícími vlčáky. Vybavil se mi obraz polské Milicji: když jsem na začátku 80. let šla ve Varšavě proti její šedivé mase, každý, komu jsem pohlédla do očí, je měl vytřeštěné, tupé, s rozšířenými zornicemi. Nepochybně tehdy něco dostali do pití. Na Poláky bylo asi třeba velký„kalibr“.

V roce 1984 jsem podepsala Chartu 77 a na výslechu hrála „blbou nedotknutelnou madonu.“ Dali mi pak pokoj. Když jsem si po revoluci požádala o nahlédnutí do svazků, s úžasem jsem zjistila, že na mě žádný neexistuje. Ovšem ve svazcích svých přátel disidentů má osoba figuruje hojně. Že by vysvětlení bylo v aktivitě mého táty, který v kritických dnech listopadové revoluce měl ještě dlouhé prsty na Ministerstvo vnitra? Ostatně na něj svazek – ovšem z té druhé strany propasti, na které byli „oni“ – rovněž neexistuje. Na náměstka ministrů stavebnictví a techniky od 70. let až do listopadu ´89?
 

Stavitel Bauer

„Pane, já vás neznám,“ prohlásila jsem, když mě táta po šesti letech vyhledal na gymplu. Ten štíhlý, trochu sarkastický obličej se za tu dobu roztekl do podoby „šestsettrojkových“ ksichtů, jak byly vidět v televizi. Šli jsme s jeho šéfem, ministrem, na oběd. Tykali si. Po maturitě mě táta chtěl dostat na archivnictví: „To je pod Ministerstvem vnitra a tam mám známý…“ Tahle věta ve mně trčela a varovala.

Před revolucí jsme se vídali tak jednou ročně. V hospodě, na večeři a u fernetu. Těšilo ho, že máme rádi stejný alkohol. Bariéru to však nezbořilo. V prosinci ´89 jsme opět seděli v židovské restauraci. „Pořád děláš tu uklízečku? Juditko, dyť to nemáš zapotřebí, taková chytrá holka…“ „Táto, zadrž, už jsem dala výpověď, k poslednímu únoru končím. Víš, jsem jeptiška, už 9 let, ale musela sem to tajit.“ „Co-co to z-znamená?“ „Poď se mnou domů a dáme si tam kafe.“ Pak to přišlo, táta ucucával kafe a já se nahoře převlíkla do hábitu. Vypadá hodně středověce, neměl to táta lehký. Padli jsme si do náručí a bylo po bariéře. „Moc ti to sluší! A já si říkal: proč pořád chodí v tom vytahaným svetru. – Juditko, jsi šťastná?“

V následujících měsících zhubl a stěhoval se na venkov, na jihočeskou výspu Vysočiny. Urazil cestu z jihu Čech přes ministerstvo zase na jih. „Né“ za výrokem, po kterém očekával smích, mu celá ta desetiletí vydrželo. Pomáhala jsem mu občas balit a pomalu jsme si místa na pomyslném společenském výsluní vyměnili. Pohovořili jsme i o jeho životě s mou mámou – a samozřejmě i s její mámou. Komentoval ho svým typickým způsobem: „Říká se ,umřel ve třiceti, pohřben v pětasedmdesáti,´ né, a takle sem to já nechtěl“.
 

Další strana rodinné mince

Byl Štědrý večer, když děda Ota s dalšími pěti vojáky seděl v kaverně na italské frontě I. světové války. Ze zázemí jim přivezli bohatší jídlo i nějaké cukroví. Hráli karty. Ota se zvedl, musel rychle ven. Smáli se mu, dyť byl před půl hodinou, co sežral, že ho to tak prohání? Mezi skalnatými výběžky Dolomitů se těžko hledalo kryté místo na konání potřeby. Pak to prásklo. V kaverně zůstali všichni i Otův kabát a čepice.

Před útokem jim dávali půl litru rumu na kuráž a na uvolnění morálních zábran. Museli podlézt dráty před zákopem a začít střílet. Děda říkal, že jednoho člověka za války zastřelit musel nebo by to koupil on. „Jinak jsem pálil do vzduchu.“

Po třech letech to dostal do břicha a z lazaretu ho poslali na doléčení domů. Dorazil z Itálie v noci a zabouchal na budějovický statek svých rodičů. Matka nepoznala svého zarostlého a špinavého Otouška a on nemohl poznat svého opilého tátu, který spal na otomanu a v manželské posteli ho nahradil mladičký kočí. Ota se ráno zorientoval v situaci, vzal flintu a kočího postřelil. Po válce, než aby se vrátil, šel raději ještě bojovat jako dobrovolník na slovensko-maďarskou hranici.

S babičkou se seznámil ve vlaku cestou z Vídně, když jel od profesora Ondříčka. Chtěl tam brzy zůstat jako houslista v orchestru. Nezůstal. Aby si mohl babičku vzít, bylo třeba ji předčasně zplnoletit. Vysvětloval:  „Nedělal jsem to jen kvůli tomu dovolení, ale její táta po mrtvici ani nemluvil, natož aby psal. Tak jsem ho z toho musel dostat. Cvičili jsme celý hodiny. Jednou jsem ho nes do biáku na zádech. Nakonec to dopadlo tak – to ti babička dosvědčí –, že se i sám najed, artikuloval skoro normálně a s hůlkou chodil i na procházku. A žil ještě 9 let. Malou Helu, tvou mámu, měl moc rád.“

Stříbro, porcelán, damašková povlečení, šperky, zkrátka všechny předměty, které se daly strčit do kufru, zachránily babiččinu rodinu v obou válkách před hladověním. Holčička Helena, nenápadná školačka, vstávala za I. války v noci, šla pěšky do nějaké jihočeské vesnice a přinesla chleba, máslo, maso a med. Za Protektorátu to dělala její dcera Helenka v posledních ročnících gymnázia. Policejní šťára, která kontrolovala, jestli se nekšeftuje s potravinami, ji chytla na nádraží s kufrem plným mouky, kávy, tvarohu a jitrnic. „Slečno, co máte v tom kufru?“ „Mouku, kafe, tvaroh, jitrnice…“ „Slečinko, vy teda máte vostrej humor. Tak běžte.“
 

Obrat o 360 stupňů 

Jestli z předešlého nevyplynulo, že jsem se doma cítila jako cizinec, tak – tak to mohlo vyplynout. A právě tam ten proces začal. V touze po skutečném domově. A po pravdě. Po prvních dvaceti letech střídavé frustrace, vzpoury a zapomnění na toto nejdůležitější mě kruh zavedl opět k sobě samé. Konverzi, obrácení, si představujeme jako „čelem vzad“, ale chceme tím vlastně říci „vpřed“. Obrat o 360^o však není žádný obrat. Vrátila jsem se k výchozímu bodu, k pravdě schované na pomyslném dně mých tužeb, úvah a – aktivit. Při četbě Starého zákona mnou doslova zalomcoval úradek synů Leviho, že oni v Zaslíbené zemi dědičný kus půdy se svými bratry mít nebudou, protože Bůh je jejich dědičným podílem. Bylo to o mně, to jsem věděla. Jak? Nedovedu na to odpovědět, mohu to jen popsat jako naprostou (ač subjektivní) jistotu.

Nehodlám se zde zabývat teologickými obory, ani je parodovat nebo bagatelizovat, musím ale podotknout, že otázky „po smyslu vesmíru, života a vůbec…“[1]  pro mě nebyly teoriemi probíranými z nedostatku jiných témat či zástupnými projevy nepokoje neuspořádané mladické zvídavosti a rozháranosti. S lahví vína za podvečerů u splavu s kámoškami a po hospodách s mužskými přáteli to ovšem tak mohlo působit.

Nevěřící Petr mi dí: „Jdi do kostela, tobě psychologie nepomůže,“ „tak už jsi byla v tom kostele? Já to ale myslím vážně!“ – „Čteš slovensky? Tak na,“ natáhne ruku Vlado, „tam se dovíš, co je doopravdy církev,“ a podává mi dokumenty II. vatikánského koncilu, vydané v Římě a propašované do Československa. Pavel mě pozval k sobě domů. Na mši u konferenčního stolku slouženou knězem bez státního souhlasu k výkonu duchovenské služby: podle §178 trestního zákona bylo maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi trestným činem a sazba činila až dva roky odnětí svobody.