Vzpomínky na staré časy

Narodila jsem se v roce 1900.

Vzpomínám na moji babičku, která mně jako  desetiletou  učila drhnout podlahu. Dva škopíčky vody, z jednoho jsem drhla, tam byl hadr – věchet ze slámy, neb rýžový kartáč. V druhém zase hadr a voda na oplachování. Podlaha musela být vydrhnutá,
čistá jako stůl. Při práci jsem si zpívala. Nerada jsem  myla nádobí. Maminka říkávala, musíš ho mýt tak dlouho, až se ti bude líbit. Potom to půjde lehce. S chutí do toho a půl je hotovo.

Bydlela jsem ve vesnici blízko Roudnice n/L.  Měli jsme krásný výhled na horu Říp. Kolem naši vesnice, plyne řeka Labe jako široká stuha se vine a spěchá dál a dál  do Drážďan a dále do Hamburku.
 
U Labe byl náš život. Měli jsme na hlídání husy, ale často jsme o nich ani nevěděli, až když večer strážník bubnoval, že má tolik a tolik hus ve chlívku. Tam je zahnal hospodář, který je nachytal na svém poli.  Tu jsme šli smutně domů,  pro  pokárání, že husy jsme nehlídali. Museli rodiče zaplatit  pokutu a husy jsme dostali.
 
Děvčata, ale i chlapci, jsme měli tolika práce, že na husy jsme zapomněli. Žily jsme tam  jak  vodní víly, rusalky, princezny. Z různých listů svlačce lupenů velkých I malých jsme si různými trny sešpendlily obleky. Ověnčily  se  věnci z různých květin. Chlapci si hráli na vodníky, rybáře, plavali na prknech, chytali ryby. Večer se nám nechtělo domů. Byl tam převozník, který nás trochu hlídal. To  bylo  do doby než bylo Labe zregulováno. Dnes je Labe nečisté, nezdravé, voda špatná.

V šesti létech jsem šla do školy. Když jsme šly k zápisu, pan učitel nám na uvítanou, aby se nám líbilo, dával kornouty cukrátek, oříšků a různých pamlsků. Maminka mi řekla, nic nedostaneš, máš všechno doma. (Měli jsme obchod). Tak proč bychom to nosily do školy. To je jen chytačka, aby vás naladili, tak proč vám lhát. Poslouchat se musí a hlavně se dobře učit. Kdo umí ten se ve světě neztratí.
 
Do školy to byly  čtyři kilometry, takže pro prvňáčky to bylo daleko. Vykročily jsme ve  tři čtvrtě na sedm, abychom do 8 hodin došly Po cestě jsme měli různá zastavení, v létě nás lákalo ovoce, třešně, višně, slívy, špendlíky.To jsme ochutnávaly zda je už zralé. Prázdniny jsme měli od konce července do půli září.

Práce bylo hodně, česání  raného ovoce, děti musely spadlé ovoce sbírat. O žních nosily vodu na občerstvení, sekáčům a ženám co kosily obilí a vázaly snopy. K Labi jsme se dostaly jen tak vykoupat a zase domů. Byli  jsme potřební pro různé potřebné věci. Telefony nebyly, takže vyřizovat se chodilo osobně, třeba i s dopisem a musely jsme počkat na odpověď.
Moje vzpomínka z raného dětství.

Jednou maminka zjistila, že nemá droždí, bylo mi 4 a půl roku. Jezdívala jsem z rodiči na trhy do Roudnice. Znala jsem obchody kam jezdili a tak mne máti poslala pro kvasnice Peníze mi nedala, jen lístky na přívoz, aby mne převozníci převezli a u pekaře, že mi dají kvasnice a maminka to zaplatí až přijde na trh. Dobře. Všechno dobře dopadlo. Dobře. Dobře všechno dobře dopadlo, cesta  kterou jsem šlapala, přívoz tam mne převezli, ale kámen úrazu byl vtom, že jsem tam šla odpoledne. Chodila jsem v Židovské ulici sem, tam, ale pekař nikde. Ono pekaři měli na ulici u dveří stůl s ohrádkou a tam vystavovali rohlíky, housky, ale jen dopoledne, odpoledne dali  stůl do  krámu a já jsem podle dveří nepoznala a číst jsem neuměla. Zachránil to pekař, který mne poznal.
 
Mrzí mne, že máti více nepsala. Říkala, že některé děvče z  příbuzenstva šlo sloužit na zámek. Měla s knížetem Lobkovicem dceru, ten jí koupil domek, nu a zřejmě jí dal peníze. V  dnešní  době  by se to dalo zjistit. Nemám na to sílu.  

Naďa.