Zpráva o vypuknutí pražského povstání jsem obdržel odpoledne 5. Května 1945 v osadě Neubuz, jihozápadně od Vsetína na Moravě. 1. Čs. Samostatná brigáda, u níž jsem byl náčelníkem štábu, obdržela právě útok německé tankové jednotky, kterou jsem při pronásledování někde v pohoří Javorníků obešli a která se nyní snažila probít mezi našimi jednotkami na západ. S pomocí sousední sovětské jednotky jsme ustupující fašisty rozprášili.
Generál Patera vzpomíná.
Zpráva o vypuknutí pražského povstání jsem obdržel odpoledne 5. Května 1945 v osadě Neubuz, jihozápadně od Vsetína na Moravě.
1. Čs. Samostatná brigáda, u níž jsem byl náčelníkem štábu, obdržela právě útok německé tankové jednotky, kterou jsem při pronásledování někde v pohoří Javorníků obešli a která se nyní snažila probít mezi našimi jednotkami na západ. S pomocí sousední sovětské jednotky jsme ustupující fašisty rozprášili.
Zpráva o povstání se rozlétla bleskem po všech jednotkách. Jak rádi bychom spěchali Praze na pomoc, ale museli jsme o postup stále bojovat. Přesto tato radostná zpráva jakoby dodala našim vojákům další sílu a odhodlání k boji a tak jsme už 6.května dobyli Holešov. Zde jsem také dostal první zprávu o své rodině, žel rok starou.
Z Holešova jsme se přesunuli přes Hulín – Kroměříž a Kojetín do prostoru jižně od Prostějova s úkolem obchvátit jednotky Wehrmachtu, silně bránící křižovatku Prostějov. Během této akce došla večer 8. května zpráva, že v Berlíně byla podepsaná kapitulace Třetí říše.
V osadě Hrušky, kde jsem byl se svým štábem a části našich jednotek společně a jednotkami rumunskými, se o půlnoci, kdy měl být zahájen klid zbraní, rozpoutal neuvěřitelný ohňostroj. Všichni vojáci z velké radosti nad koncem války stříleli ze svých zbraní do vzduchu. Je neuvěřitelné, že při tom nedošlo k nějakému zranění.
Náš průzkum zjistil k ránu, že jednotky maršála Schörnera , který neuposlechl příkaz ke kapitulaci, zanechali na místě těžké zbraně a snažili se všemi prostředky urychleně ustoupit na západ. Do amerického zajetí. Pronásledovalo je jistě špatné svědomí za všechny zločiny ,které sovětskému svazu, Polsku i u nás fašističtí hrdlořezi napáchali. Pronásledovali jsme je přes Boskovice a Svitavy na Poličku a bojovali s ustupujícími skupinami ještě 10. května.
Každého z nás těšil pohled na tisícové kolony německých zajatců, kteří ztratili nimbus německých nadlidí a zkroušeně se ubírali do země, kterou z takovou pýchou a vědomím o své nadřazenosti chtěli dobýt – o sovětského zajetí.
Odbočil jsem ze Svitav na Litomyšl, abych získal od kamaráda německých vojáků, mnohé již různě převlečených do civilu . Vzali jsme všichni pro jistotu do rukou samopaly. Získané zprávu o mé rodině byly staré půl roku, ale co se všechno mohlo za půl roku stát.
Do prostoru Uhřiněves jsme dorazili 13. května večer a zde jsme se připravovali na slavnostní pochod.
14. května zajel jsem se svolením velitele sboru armádního generála Klapálka přes stále jásající Prahu do Unhoště kde jsem se více než po 5 létech setkal se svou rodinou.
Vážím toho, že jako příslušník 1. čs. Samostatného armádního sboru v SSSR, bojujícího po boku a za neustálé pomoci Sovětské armády, jsem mohl poznat její bojové mistrovství, mimořádnou obětavost všeho sovětského lidu a nesmírnou vůli po vítězství nad fašizmem, projevované velkolepým hrdinstvím sovětských vojáků. Sovětský svaz nesl na svých bedrech hlavní tíhu druhé světové války. Ztratil při ní 20 milionů obyvatel, jen při osvobozování naší vlasti padlo 144 tisíc sovětských občanů. Sovětský svaz tak jasně prokázal, jak upřimně to myslel a nabízenou pomocí v roce 1938.
Srovnáme-li s touto nepopíratelnou skutečností zrádné jednání Anglie a Francie, která místo smlouvou nám zaručující pomoci nás donutila k mnichovské kapitulaci, pak se nikdo nemůže divit, že jsme se z toho po válce vyvodili jedině možné důsledky.
Aby již nikdo více nejednal o nás bez nás nastolili jsme lidově demokratické zřízení, zařadili se do socialistického tábora a uzavřeli pevnou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci se Sovětským svazem, s nímž bojujeme společně o to, aby již nedošlo k další válce, abychom mohli žít v míru!
Gen.por.František Patera
Zemřel 1986.