Generál Patera

Generál Patera vzpomíná.
 
Zpráva o vypuknutí pražského povstání jsem obdržel odpoledne  5. Května 1945 v osadě Neubuz,  jihozápadně od Vsetína na Moravě.

1. Čs. Samostatná brigáda, u níž jsem byl náčelníkem štábu, obdržela právě útok německé tankové jednotky, kterou jsem při  pronásledování  někde v pohoří  Javorníků obešli a která se nyní snažila probít  mezi našimi jednotkami na západ. S pomocí sousední  sovětské jednotky jsme ustupující fašisty rozprášili.

 Zpráva o povstání  se rozlétla bleskem  po všech jednotkách. Jak rádi bychom spěchali Praze na pomoc, ale museli jsme o postup stále bojovat. Přesto tato radostná zpráva jakoby dodala  našim vojákům  další sílu a odhodlání k boji a tak jsme už  6.května dobyli Holešov. Zde jsem také dostal první zprávu o své rodině, žel rok starou.

Z Holešova  jsme se  přesunuli přes Hulín – Kroměříž a Kojetín  do prostoru jižně  od Prostějova s úkolem obchvátit jednotky Wehrmachtu, silně bránící  křižovatku  Prostějov. Během této akce došla večer 8. května zpráva, že v Berlíně byla podepsaná kapitulace Třetí říše.

V osadě Hrušky, kde jsem  byl  se svým štábem a části našich jednotek společně a jednotkami rumunskými, se o půlnoci, kdy měl být zahájen klid zbraní, rozpoutal neuvěřitelný ohňostroj. Všichni vojáci z velké radosti nad koncem války stříleli ze svých zbraní do vzduchu. Je neuvěřitelné, že při tom nedošlo k nějakému zranění.

Náš průzkum  zjistil k ránu, že jednotky maršála Schörnera , který neuposlechl příkaz ke kapitulaci, zanechali na místě těžké zbraně a snažili se všemi prostředky urychleně ustoupit na západ. Do amerického zajetí. Pronásledovalo je  jistě  špatné svědomí za všechny  zločiny ,které sovětskému svazu, Polsku i u nás  fašističtí hrdlořezi napáchali. Pronásledovali jsme je přes Boskovice a Svitavy na Poličku a bojovali s  ustupujícími  skupinami ještě 10. května.

Každého z nás  těšil pohled na tisícové kolony německých zajatců, kteří ztratili nimbus německých nadlidí a zkroušeně se ubírali do země, kterou z takovou pýchou  a vědomím o své nadřazenosti chtěli dobýt – o sovětského zajetí.

Odbočil jsem  ze Svitav na Litomyšl, abych získal od kamaráda německých vojáků, mnohé již různě  převlečených do civilu . Vzali jsme všichni  pro jistotu do rukou samopaly. Získané zprávu o mé rodině byly staré půl roku, ale co se všechno  mohlo  za půl roku stát.

Do prostoru Uhřiněves   jsme dorazili 13. května  večer a zde jsme se připravovali na slavnostní pochod.
14. května zajel jsem se svolením velitele sboru armádního  generála Klapálka přes stále jásající Prahu do Unhoště kde jsem  se více než po 5 létech setkal se svou rodinou.