Jaro v Unhošti

Chcete recept  na protilátky? Tady je, nic se nepřiplácí. Co to je? Příroda, božský klid, nádhera rozvíjející se zeleně. Stovky odstínů od téměř žluté až po skoro hnědou To je to pravé pro rozbouřenou mysl, po pocuchané nervy. Zkuste to sami, máte samozřejmě štěstí, že tu je doslova za humny to, za čím jiní jezdí stovky kilometrů. Vnímavým  očím se tu nabízí množství pohledů, jejíž krása si nezadá s proslulými turistickými středisky. Dopřejme si trochu přepychu. Jestli Esmeralda , Luisa  Fernanda,  Arabela stojí  miliardy ten seriál, jehož budete producentem i hlavní osobou, vás nebude stát téměř nic.

Naopak seriál „KAČÁK NA JAŘE“   vám přinese estetický zážitek, s nímž se málo co můžeme měřit. A co teprve váš tlak a cholesterol, osteroporóza! Co vaše ochablé svalstvo! Proto přejte i svému vozidlu neděli a klid a když už dopravní stroj, ať je to bicykl. Z tuctu jarních nedělí máte možnost vybírat nejlépe s dvoutýdenním odstupem, to pak můžete pozorovat, jak jaro směřuje k létu. I kdybyste věnovali seriálu neděle všechny, nemusíte se opakovat, jen z města vedou do údolí Kačáku tři základní cesty, všechny mají svoje osobité kouzlo. Také cesty  z Rymáně, Svárova, Ptic i Úhonic nabízejí rozmanité pohledy. Všechny končí v údolí, které vytvořil potok. Tu v širokém, jindy úzkém, podle toho jak musel bojovat, aby splnil úkol, daný přírodním zákonem- přivézt svoje vody tam, odkud přišly. Byl to zápas mnohde heroický, nutit potok k nevídaným zákrutům, obtokům – ústupku tvrdým horninám. Kdyby náš Kačák našel svého Smetanu, nebylo  by zde  bouřlivých  melodií proměnlivých rytmů, oslavy přírody a člověka.

Člověka – proč toho, mluvíme-li o přírodě. Pozorujeme dobře na svých cestách údolím Kačáku. Jak dokonale zapadají do přírody četné mlýny, které hnal Kačák. Ani přestavby a konce mlynářské živnosti nemohly tuto skutečnost zcela potlačit. Přičtěte k tomu, že vodní mlýny jsou poslední energetická díla, která byla k přírodě milosrdná, pak je to pro nás lekce praktické ekologie. Není to výraz staromilství, pouze smutné zjištění, že s rozvojem techniky neroste stejně ruchle pocit zodpovědnosti k okolí a přírodě. Velká škoda, že  tutéž chválu musíme upřít stavbám mnohem mladším. Kdysi i trampové stavěli svoje chaty a ctižádosti, aby byly co nejméně nápadné, mnozí dnešní chataři mají snahu právě opačnou.

Za všechno se platí. Představte si, jakou úlevu přinášelo joro pro dřívější obyvatele tohoto božského koutu. Co jen zkusily děti, které odtud denně rázovali do školy. Jak bylo obtížné dovolat se pomoci lékaře při nemoci nebo úrazu. Zato jaro bohatě odměnilo za zimní strádání – i když požehnání pro mlynáře – vody, bylo někdy až příliš 
 
Nestačí-li ta chvála, můžeme přihodit ještě něco historie. Toto údolí lze směle přihlásit za kolébku železářství v našem kraji. Ano toto idylické místo kdysi kypělo životem. Potok odkryl skalní ostrohy, v níchž kdosi poznal železnou rudu. Dřeva na milíře bylo v okolí dost, také vodní síla. Dřevěné uhlí a vodní hamry – obojí bylo třeba v tehdejší metalurgii železa.. Kdy to začalo? Nedozvíme se  už zda, za pražského biskupa Jan IV. Z Dražic, byl odtud a jeho rodu zde patřily rozsáhlé pozemky. Známe jeho zájem o železářství odjinud. To by pak bylo  ve čtrnáctém století. Ze století šestnáctého máme již nezvratné důkazy a tato činnost zde byla provozována až do století  devatenáctého, ještě za války se tu pokoušeli Němci obnovit těžbu. Ze všeho zbyly jen chodby. Jsou jimi provrtány Chrbiny i jinde. Nehledejme je,jsou důkladně zazděny. Zajímavá je i lidská stránka věci – údolí potoka neposkytovalo dobré podmínky k životu. Robotníci si stavěli primitivní chatrče blízko díla, nedaleko rodin. Tak vznikla sídla, kterým se říkalo  chaloupky. Své chaloupky měly. Malé Kyšice, Červený Újezd, i Úhonice. Chaloupkami bylo kdysi i Podkozí, ale to leželo už na pokraji odlesnění kraliny a proto se vyvinulo z chaloupek v zemědělskou ves.

Vidíte, kam jsme se od  jara dostali. Ale to vše a mnoho jiného patří neoddělitelně k tomu, čemu se říká genius noci - duch místa a jaro – to   jej  obohacuje.

Psáno v Unhošti 26. února 2001.
                                                                                             Jiří Pergl