Vzpomínka na velkého člověka
Markéta Überhuberová
10.7.1906
Život kněze Bedřicha Hoffmanna, maminčina prastrýce. Příběh člověka, který přežil koncentrační tábor a miloval Valašsko. Člověk, který inspiruje v lásce.
Chci s vámi sdílet malý příběh velkého člověka. Bedřich Hoffmann byl prastrýc mé maminky. Byl to kněz, který v životě neobyčejně mnohé dokázal a vytrpěl.
Narodil se v německém Steinkirchenu (česky Zhořelec), ale jeho rodina se kvůli špatné situaci na pracovním trhu stěhovala po Česku z místa na místo. Zakotvili až v Krásně nad Bečvou, ve Valašském Meziříčí. Tam studoval gymnázium, kde vynikal ve sportu. Byl součástí tělovýchovného spolku Československý Orel. Dále pokračoval ve studiu teologie na univerzitě v Olomouci. Po úspěšném ukončení studia, završeném vysvětcením absolventů olomouckým arcibiskupem, mu bylo určeno (jak už bylo zvykem, že si pracovní místo člověk nevybral, ale bylo mu přiřazeno) místo kaplana ve Vracově u Kyjeva.
Bečva mu však zůstala v srdci, a tak se stěhuje na Horní Bečvu, kde se stává farářem místního kostelíčka. Pro vlastenecká kázání ho v roce 1940 zatklo gestapo a přes mnohá věznění byl deportován do koncentračního tábora Dachau. S přiděleným číslem 21484, kategorie vězněných-duchovní, musel usilovně pracovat. Po pár měsících ho převezli do tábora v Buchenwaldu, ze kterého se ale vrátil v roce 1941 zpět do Dachau. Tam vozil cihly, tahal kameny na zádech a sledoval, jak před jeho očima umírají stovky dalších kněží. V táboře začal denně psát, co v Dachau zažívají a sepisoval své myšlenky pro svou budoucí knihu. Přežil zápal plic, dysenterii a vlnu břišního a skvrnitého tyfu, vlastně je to tak trochu zázrak, že přežil. A nejen to. Přeživší vyprávěli, že i přes všechny útrapy (např. v táboře byl pro kněží vstup do kaple zakázán, protože tam měli přístup jen kněží němečtí), což bylo tehdy pro katolické kněze trápením, „chodil s klidným výrazem a takřka s úsměvem po Dachau. I tam byl knězem“. Dokonce tajně pašoval hostie pro ostatní kněží. Tyto všechny informace máme, protože díky příteli mohl odesílat i přes cenzuru v táboře dopisy svému bratrovi Josefovi, tatínkovi mého dědečka, který dopisy zakopával na zahradě.
Dne 22. května 1945 se šťastně vrací na své původní působiště. Vydává již zmíněnou knihu „A kdo vás zabije“ a opravuje kostel na Horní Bečvě pod záštitou pražského arcibiskupa a kardinála Berana, se kterým se potkal v koncentračním táboře a kterému později dokonce posílal dopisy do římského exilu.
Zemřel roku 1975 na následky mozkové mrtvice. Je pohřben na olomouckém hřbitově.
Jsem pyšná, že takový člověk je součástí mé rodiny. Byla to velmi silná osobnost, měl laskavý přístup, a hlavně velké srdce, díky kterému si ho oblíbila nejen jeho rodina. Přála bych si, aby se o něm dozvědělo více lidí a mohli se stejně jako já od něj inspirovat, že stojí za to jít za tím, čemu věříme.