Taťkovy vzpomínky na dětství

Můj taťka se narodil roku 1975 na malé vesnici na jihu Moravy jako čtvrtý z dětí rodičů Marie a Petra. Měl dva starší bratry a sestru, která však v necelých dvou letech zemřela na vážnou nemoc.
Od útlého dětství ho doprovázela fenka německého ovčáka jménem Rita, která se dožila úctyhodných patnácti let. Měla zálibu v prohánění zvěře po polích v okolí. Jednou se ve snaze ulovit zajíce nechtěně zavrtala do stohu slámy, odkud se ji ani za pomoci bratrů nedařilo vyprostit. Vysvobození přišlo až po dvou hodinách s pomocí rodičů.
V roce 1987 jel s rodiči a prostředním bratrem ve vypůjčeném autě Škoda 120, aby se zúčastnili vojenské přísahy nejstaršího z bratrů v kasárnách v Táboře. Zde si měl možnost prohlédnout tehdejší vojenskou techniku. Zaujaly jej tanky, vozidla BVP a vojenská letadla, a proto uvažoval o kariéře vojáka z povolání.
Taťka s oblibou vzpomíná na svoji třídu, která bojkotovala „socialistické aktivity‘‘ např. sběr kaštanů, šípků, papíru nebo účast na lampionovém a májovém průvodu. V posledním ročníku jim po neustálých výtkách třídní učitelky došla trpělivost, a tak se, po zjištění hlavní ceny, zapojili do školní soutěže ve sběru papíru, kterou následně i vyhráli, a odměnou jim byl celodenní výlet do Prahy.
Ze začátku výletu probíhalo vše podle plánu, žáci si prošli historické centrum Prahy, navštívili Národní divadlo, prošli se po Karlově mostě a zavítali i k Pražskému hradu. V odpoledních hodinách, kdy měl následovat rozchod, jim bylo nařízeno okamžité opuštění hlavního města. Až doma se ze zpráv v televizi dozvěděli o pravém důvodu předčasného ukončení výletu.
Toho dne se totiž psalo datum 17. listopadu 1989 a taťka s jeho třídou se málem stali součástí jedné z nejvýznamnějších událostí novodobé historie naší země.