Vojna

Můj děda z tátové strany je jediný člen rodiny, který šel na vojnu. Mockrát mi o vojně vykládal a říkal mi, jak moc můžu být šťastný, že na vojnu nemusím. Z jeho příběhů mi jeden utkvěl v paměti.

Příběh začíná vybíráním, do kterého oddílu děda půjde. Bylo mu celkově jedno, kam půjde. Měl staršího bratra, takže jediný oddíl, kam nechtěl byl ten, kde strávil několik let jeho bratr, protože mu často vykládal, jak hrozné to tam bylo.

Děda byl už od mala fotbalista. Hrával nejvyšší soutěže a od osmnácti let hrál českou nejvyšší soutěž, tudíž doufal, že si ho vybere jeden z fotbalových oddílů. Ale jak hlásali jména, dědovi docházelo, že už jediný zbývající je ten, ze kterého právě odešel jeho bratr. Ze začátku byl šťastný, že půjde někam, kde ho poznají a bude to pro něj lepší. Ale to netušil, co ho čeká.

Už od prvního dne všichni věděli, kdo přijel. Došek bylo známé jméno. Ostatní, co s ním přišli na jejich první rok se pomalu rozdělovali do svých chatek. Jen jeho si nechali ti nejstarší u nich na pokoji. Takzvaní holubi (vojáci v posledním roce) si moc dobře pamatovali, jak je jeho bratr ponižoval. Teď se konečně dočkají odvety.

Zažil si všechno. Ze začátku ho nutili zhasínat světla navečer střílením ze zbraní nebo ho každé ráno budili ledovou vodou a musel běhat za jedoucím autem celý promočený jen ve spodním prádle. Později si jejich respekt získával, ale peklo pokračovalo celý rok.

Taky mi vykládal o jejich prvním zápase, kdy od něj nikdo nic nečekal, ale všechny překvapil. Zápas holubů proti bažantům (první rok na vojně) byl každoroční tradicí. V jejich oddílu se nikdy nestalo, že by bažanti vyhráli, ale tento rok se to poprvé stalo. Tým bažantů v čele s dědou vyhrál a všem se od té doby dostávalo respektu, který jim patřil.