Očima mého táty

Můj tatínek se narodil v Brně roku 1964 do doby slině ovlivněné socialistickým režimem. Byl chloubou svého otce, mého děda, který v té době pracoval jako ekonom v Pozemních stavbách Brno. Dědeček měl od podniku družstevní byt v Králově Poli, což bylo velké štěstí, jelikož tehdy bylo vzácností sehnat místo, kde bydlet, obzvlášť pak pro mladý pár. Moje babička pracovala ve Zbrojovce Brno na fakturačním oddělaní, kde se v té době vyráběli lovecké zbraně. Po porodu se musela velmi brzy vrátit zpátky do práce a tatínek tak zůstal na starosti mojí prababičce.

Co si pamatuješ o mých prarodičích, tati?
,,Pamatuji si, že se o mě hodně starali. Babička v té době nepracovala, takže mě mohla hlídat, když zrovna rodiče pracovali. S dědou jsme dělali spíš skopičiny. Bavilo mě, když mě houpal na houpačce, kterou jsme měli ve skladu na piliny, kterými se dříve topilo. Oba nás to moc bavilo. Často to, ale končilo různými úrazy. Jednou jsme spolu skákali v posteli a když jsem vyskakoval, tak jsem se práskl do hlavy o roh šicího stroje. To celé skončilo mašličkováním rány a výpraskem od babičky.”

Jaké je tvá nejdřívější vzpomínka, kterou si zvládneš vybavit?
,,Rok 1968. Tehdy došlo k okupaci Československa Rudou armádou. Tatínek byl povolán do armády, jenže než se vůbec stihla armáda mobilizovat, tak už u nás byli Rusové s tanky. To mi byly jen 4 roky, a přestože se často říká, že si z dětství nic nepamatujete, já si do dnes vybavuji řadu tanků na Husitské ulici. Samozřejmě mě spíš zaujaly tanky jako takové, uvědomění, že jsou nepřátelské, nebo že probíhá okupace jsem rozhodně neměl. Také si vzpomínám, že tou dobou byla maminka těhotná s mojí sestrou. Stres z okupace způsobil, že se sestra narodila předčasně, již v prosinci roku 68. A já tak získal celoživotního parťáka.”

Jak jsi to měl se školkou?
,,Narozdíl od školy jsem školku opravdu nemusel. Hlavní problém bylo jídlo. Nechutné pomazánky jsem seškrabával nožem z chleba a schovával je do kapes od košile. Maminka z toho byla samozřejmě nešťastná, ale pro mě to bylo jediné východisko, jak uspokojit paní učitelku a neodejít domů hladem. “

,,Jednou jsem ze školky dokonce utekl. Tehdy za to mohl můj tatínek. Ten mě totiž vedl do školky brzy ráno, jelikož spěchal do práce, kterou měl daleko. Ve školce ale tak brzy byla jen uklízečka, které mě otec nechal na pospas. Řekla mi ať se nečím zabavím a šla si dělat svoje, a tak se stalo, že jsem si znovu oblékl bundu a vydal se ven hledat cestu domů. Bylo velkým štěstím, že trolejbus nedojel, protože pětileté dítě by se v brněnské hromadné dopravě těžce hledalo. Bohužel mě na zastávce trolejbusu našli a za trest jsem musel stát v koutě.”

Jak si vnímal revoluci?
,,Po 17. listopadu se všechno neslo tak nějak postupně. Zúčastnil jsem se demonstrace na Svoboďáku, ale dalo by se říct, že to už mi nic nehrozilo. Režim už měl na kahánku, a přestože se tu a tam nějaký ten pendrekář objevil, věděli jsme, že už nám nic neudělá. Největší dojem na mě pak zanechala mše, kdy se na závěr za doprovodu varhan zpívala naše hymna. (…odmlčení…) To bylo něco.”

Je něco, co si myslíš, že bychom se, jakožto tvoje děti, měli od tebe naučit?
Určitě bych Vám chtěl předat, to co ctili a zachovávali všichni naši předci a to je poctivost, spravedlnost a především víra v Boha. Všichni moji předci věřili v Boha a vždycky jim pomohl. Nevím, jak to bude s Vámi, ale za sebe mohu říct, že jsem několikrát boží pomoc zažil. S tím souvisí i odpor proti všem formám zla i těm, které se nezdají zas tak očividné. Snažte se vzdělávat a ptát. Naslouchejte těm, kteří jsou odborníky v oboru a učte se od nich. Vědomosti a znalosti jsou tím jediným, co vám žádný režim nevezme.