Vzpomínky mé babičky

Má babička zažila mnoho věcí za svůj život a myslím se, že je zajímavé si o nich vyprávět a dozvědět se něco nového.

Babička se narodila na Slovensku ve Špišské Nové Vsi. Tam prožila celé dětství. Jeho velkou částí je její základní škola, na kterou za svých mladých let na Slovensku chodívala. Prý v její třídě bylo mnoho Němců a Maďarů, ale samozřejmě i Slováků a Čechů. Dokonce i většina učitelů, kteří učili slovenštinu, byli Češi. Na svoji třídu a své spolužáky vzpomíná v dobrém.

Babička studovala v Brně medicínu a tak mám představu o tom, jak to vypadalo 17. listopadu 1939 na vysokých školách. Babička vyprávěla, že když přišla ke škole, uviděla mnoho protestujících studentů. Byla z toho zmatená, vůbec nevěděla co se děje, než uviděla policajta, který stál před dveřmi školy a všem zakazoval vstoupit. U ostatních škol to prý vypadalo stejně, avšak na České ulici již tolik lidí neprotestovalo, jelikož němečtí vojáci pár studentů za jejich protest pobilo.

Za druhé světové války babička žila v Řečkovicích kde se společně se svými dvěma dětmi ukrývali. Žili spolu ve sklepě, ve tmě, bez světla a často hladověli jelikož jídla nebylo dost k mání. Za druhé světové války se často dělo, že vojáci vtrhli do domu, někoho vážně zranili, nebo docházelo ke znásilňování a to převážně žen. Babička se tomu však dobře vyhnula. Po nějakou dobu kdy probíhala druhá světová válka, pomáhala jednomu z vojáků, který ji za odměnu chránil. Když se vojsko chtělo podívat dovnitř domu mé babičky, voják jim tvrdil že se v domě nikdo nenachází, že je opuštěný. Vojsko tomu uvěřilo a tak se babička chytře vyhnula těmto situacím.

Myslím si, že příběhy mojí babičky se budou vyprávět generace po generaci, protože tím čím si prošla, je obdivuhodné a myslím si, že se o těchto událostech nemluví dostatečně.