Vzpomínky z vojny mého dědečka

Zeptala jsem se svého dědečka, co se dělo a co prožil po tom, co se vyučil.

Můj dědeček se v roce 1962 vyučil soustružníkem, avšak za rok poté mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, kde strávil 2 roky. Byl přirazen k letcům a od ostatních vojáků se lišil modrým úborem místo zeleného. Člověk by si myslel, že když byl dědeček zařazen k letcům, tak často lítával vojenskými letadly, opak byl však pravdou, dědeček se za celé dva roky proletěl letadlem jen jednou.

Díky tomu, že dědeček hrál velmi dobře fotbal, narukoval do sportovní roty, což mu umožnovalo volnější režim na vojně. Na rozdíl od ostatních vojáků neměl tolik služeb a měl více volného času právě díky hraní fotbalu na vyšší úrovni.

Po prvním roce na vojně byl děda povýšen ze svobodníka na desátníka a dostal družstvo nováčků, které 2 měsíce seznamoval s vojnou a učil je základní věci jako např. pochodování, ale i základní pravidla a udržování pořádku.

Také se ke konci roku připravoval jako každý tehdejší voják na spartakiádu, která se konala v Praze. Zhruba 10 000 vojáků přijelo 14 dní před spartakiádou na Strahov v Praze, kde nacvičovali poslední úpravy v jejich vystoupení.

Vojáky někdy budili už ve 2 hodiny ráno a čekala je dlouhá cesta na stadion, kde nacvičovali své sestavy. Všichni cvičili v teniskách a krátkých trenýrkách, aby byli na představení opálení, avšak kvůli velkému horku to nikomu nevadilo. Po nacvičování mohli za odměnu jít například do krytého bazénu, ke kterému se váže “humorná” historka. Děda totiž neuměl plavat a jeho kamarádi to dobře věděli, ale to by nebyla žádná sranda, kdyby ho do bazénu nehodili. Po chvíli, když viděli, že se děda topí pro něj skočili a následně ho plavat naučili.

Jak už jsem dříve zmínila, dědeček byl velmi nadaný fotbalista. V průběhu vojny hrál za klub jménem Dukla Přerov, po vojně za klub Jiskra Staré Město, kde hrál 2 roky a potom za ZKL Brno. Chvíli na to obdržel nabídku od Zbrojovky Brno, kterou kvůli sňatku a založení rodiny odmítl.

K závěru mého rozhovoru, jsem se dědečka zeptala, zda mu vojna něco dala.
Děda odpověděl, že kdyby nebyl ve sportovní rotě, která mu umožnovala hrát fotbal, tak mu to nic nedalo, a dokonce že to byly ztracené dva roky v jeho nejlepších letech. Horší než vojna mu připadala vojenská cvičení, kam museli muži jít po dvou letech od ukončení vojny. Byl na nich zhruba 3krát a trvala 1-2 měsíce. Bylo to vlastně opakování vojenských cvičení, aby byli muži, co vyšli z vojny stále připraveni, kdyby došlo k nějaké pohotovostní situaci.

Rád ale vzpomíná na jeho přátelé, s kterými strávil na vojně a na fotbalovém hřišti spoustu času.