Obětavost mojí maminky za války

Když končila válka a přes Brno na jaře 1945 přecházela fronta, byly mi 3 roky. Moje prababička měla rodinný dům v Řečkovicích a moje maminka u ní byla se mnou a mojí tříměsíční sestrou na návštěvě. Jestli krátkodobé nebo delší, to nevím. Dnes už není nikdo, koho bych se mohla zeptat.
            
Náhle se ozval zvuk sirén jako varování, aby se lidé co nejrychleji ukryli před náletem – shazovanými bombami z letadel. Všichni jsme utíkali do krytu, který byl vzdálený asi 300m od babiččina domu. Moje maminka nesla v náručí moji malou sestru v peřince a já jsem utíkala vedle ní. Když jsme doběhly do krytu, bylo tam už hodně lidí z okolních domů. Sesedli si, aby nám uvolnili kousek místa. Vtom jsme zjistili, že jsem při tom úprku ztratila botu.
            
Maminka se rozhodla, že se pro ni vrátí zpět. Byla to doba, kdy i malá dětská botička měla obrovskou cenu. Z vyprávění vím, že rodiče za války vyměnili kožené lyžařské boty za hrnec sádla. Věci mají za války úplně jinou hodnotu. 
            
I přes varování a velké riziko se maminka vyadala botičku hledat. A po chvíli všeobecného napětí za zvuků bzučících letadel se radostně vrátila, i s červenou botičkou v ruce. Ještě dnes si živě vybavuju jak přesně vypadaly. Tyto botičky se u nás ještě dlouho schovávaly. 
            
Z věku tří let si lidé moc věcí už nepamatují, kromě obvzlášť silných příběhů. Tento k nim patřil a nikdy jsem na něj nezapomněla.