Vzpomínky na květen 1945 a hrůzy druhé světové války. Vzpomíná babička Alena Šplíchalová.
Moje nejsmutnější vzpomínky jsou na květen roku 1945, kdy mi bylo pouhých šestnáct let. Končila válka a k Praze se blížila německá vojska směrem od Benešova. Ta se zastavila na Pankráci, jen kousek od místa, kde jsme bydleli a kde stály barikády. Němci se přes ně ale dostali až k našemu baráku. Tehdy jsme byli schovaní ve sklepích, kde jsme neměli skoro co jíst. Vojáci však granátem dům otevřeli a všichni jsme museli ven.
Muže odvedli a vedlejší barák zapálili – ten celý vyhořel. Náš dům byl zachráněný jen tím, že dědečka uchránili odchodu ostatních mužů a ten vodou poléval stěny našeho baráku, takže z něj kromě přízemí nic nevyhořelo. Nejsmutnější na tom bylo to, že muže odvedli do nedaleké Jezerky, kde si museli vykopat vlastní hroby. Němci každého desátého muže zastřelili a ostatní odvedli, ti byli nakonec zachráněni.
Tehdy jsme velmi uvítali příchod Rudé armády, která Němce zajala, nás osvobodila, a tak jsme potom mohli po několika dnech s ostatními občany oslavit v Praze konec druhé světové války. Rudá armáda zabránila dalšímu ničení Prahy a utrpení pražských občanů. Vůbec jsme si nedokázali představit, co po osvobození přijde.