Jak jsme utopili Hitlera

Narodil jsem se v roce 1924. Moje matka byla původem židovka, která konvertovala ke křesťanství. Od roku 1930 jsme bydleli v obci  s převážně německým obyvatelstvem.
O prázdninách 1938 jsem mnoho hodin strávil prací na stavbě hřiště u české školy a prací na zahradě ředitele české školy. Pana ředitele neměli místní Němci rádi, protože si nechal změnit jméno z Übelaker na Ubelaker a též, protože „zradil“ v první světové válce rakouskou armádu a bojoval jako český legionář proti Rakousku a Německu. Já jsem k němu na zahradu chodil velmi rád, nejen protože jsem pokaždé dostal dobrou svačinu a padesát haléřů, ale též, protože pan ředitel mi vyprávěl o legiích a literatuře. Vysvětloval mi , co někteří naši i cizí spisovatelé chtěli svými knihami povědět a půjčoval mi některé jím vybrané knihy, o kterých chtěl znát můj názor.
Byl jsem na svůj věk dosti sečtělý a myslím, že jsem dost rozuměl knihám jako např. „Válka s mloky“ od K.Čapka, ale co chtěl Čapek říci knihami jako „Bílá nemoc“, či „Adam stvořitel“ atd., mi pomáhal upřesnit pan ředitel Ubelaker.
Klečel nebo seděl jsem na cestičce, plel jsem trávu, pan ředitel chodil pomalu okolo a já jsem si uvědomoval, že pan ředitel hovoří o špatnosti fašismu a nacismu k vyspělejšímu publiku, než k jednomu čtrnáctiletému klukovi.
Na konci prázdnin mi pan ředitel daroval asi 10 svých málo obnošených kravat. Asi tři z nich mi zabavil můj starší bratr, který chodil na gymnasium a zbylé jsem vzal na nově vybudované hřiště, kde jsem je pověsil na věšák v dřevěném přístřeší. Byly určeny na svazování rukou zatčeným „zlodějům“ v naší často praktikované hře „Na zloděje a četníky“, kterou jsme hrávali společně s německými kluky. Tato „pouta“ se sice velmi osvědčila, ale vzhledem k vyhrocené situaci mezi Čechy a Němci jsme již použili velmi málo.Asi měsíc nato došlo k mnichovské dohodě o odstoupení Sudet, které byly rozdělené na pět pásem. Podle tehdejších informací páté pásmo, ve kterém byla i naše obec, odstoupeno Němcům být nemělo. O tom, že tato informace není pravdivá, jsme se dověděli několik málo dnů před obsazením. Vznikla panika, většina českých rodin se urychleně stěhovala do zbytku Československa.
Ředitel školy, který zřejmě neměl řádné informace, nechal část zařízení školy, včetně lavic atd. z nově vybudovaného hřiště odvézt do asi 4 km vzdálené obce, která byla již mimo Sudety. To bylo zřejmě v rozporu s mezinárodní dohodou. Zařízení bylo později vráceno, ale trvalo to nějakou dobu. No a v té době jsme já čtrnáctiletý společně s dvanáctiletým Frantou šli na hřiště u školy, kde němečtí kluci hráli fotbal. Tam nám bylo  sděleno, že Češi na hřiště nesmí, protože prý rozkradli zařízení školy. Samozřejmě padly i nadávky jako zloději a české či židovské svině.
Velmi se nás to dotklo, protože jsme oba na stavbě hřiště odpracovali desítky hodin. Vzhledem k jejich značné přesile jsme po menších tahanicích sebrali alespoň na věšáku pověšené kravaty a vycouvali na blízké železniční nádraží, kde byly odstavné koleje a na nich desítky nepoužívaných nákladních vagonů. Přemýšleli jsme, jak se Němcům pomstít. Z počátku jsme sypali prach a písek do tehdy lehce přístupných maznic dvojkolí vagonů. Potom jsme pomocí kapesních nožů vymontovávali skla z oken tehdejších brzdařových budek vagonů. Skla jsme pomocí kravat odnášeli do asi 50 metrů vzdáleného lesíku, kde jsou ve svahu zakopané zřejmě dodnes.
Domů se nám ještě nechtělo a tak Franta navrhl, že bychom měli oběsit Hitlera. Nic jsem nenamítal. Z chrastí, haluzí a trávy jsme pomoci motouzu zhotovili jakéhosi panáka. Z kravat se nám bohužel nepodařilo udělat smyčku k oběšení a protože už se stmívalo, rozhodli jsme se, že Hitlera utopíme v blízké strouze. Hodili jsme jej i s kravatami do vody. Kravaty se po chvilce ponořily, ale Hitler uvízl u břehu a držel se na hladině. Neponořil se, ani když jsme jej počůrali. Potopil se, až když jsme na něj naházeli hlínu a kamení.
Bylo již tma a cestou domů jsme museli překonat tyčkový plot okolo areálu nádraží. Při tom jsme zjistili, že tyčky v plotě jsou již chatrné a protože nás zlost dosud nepřešla, začali jsme ty slabší lámat.
Jak jsme se ze zpráv o tomto vandalizmu dověděli, tak jsme těch tyček polámali 63. Dle mého odhadu nám jich asi 20 předali. Byl z toho velký poprask.
Že se jednalo z naší strany o pouhý vandalizmus, jsem si nepřipouštěl. Pan ředitel Ubelaker mi zdůrazňoval, že opravdový muž se má bránit velkému zlu všemi prostředky a nacizmus, který mi v krátké době zabil bratra a z celé naši rodiny udělal pololidi, takovým velkým zlem byl.
Franta se s rodiči za několik dnů odstěhoval do Československa a já jsem několik nocí nespal. Po asi čtrnácti dnech někdo v noci položil na koleje železniční pražce. Včas se na to přišlo, nic se nestalo. Rozběhlo se rozsáhlé policejní pátrání a byl zatčen Čech Lojza, který za to byl ve vězení do konce války. Za polámané tyčky v plotě jsem měl šest let nečisté svědomí. Myslel jsem si, že to rovněž připočetli Lojzovi, ale jak jsem po jeho návratu od něj dozvěděl, tak jej prý z toho neobvinili.