Studium za války

Po obsazení Sudet v počátkem října 1938 byla v naší obci zavřena česká škola a učitelé přestěhováni do asi 4 km vzdálené Staré Vsi, která byla ve zbytku Československa. Tehdy jsem navštěvoval čtvrtou třídu takzvané měšťanské školy.
Tam jsem školní docházku dokončil a protože jsem se dobře učil, uvažoval jsem o dalším studiu. Pro přechod hranic jsem potřeboval propustku, kterou vystavoval starosta obce. Do ukončení školního roku 1938/1939 jsem s tím neměl potíže. Pro další studium mi  však starosta propustku vystavit odmítl s tím, že musím pochopit, že mi jako "nearijci" propustku na studium vystavit nemůže, ale do práce manuální mi propustku vystaví. Tentýž starosta předvolal na obecní úřad mého otce a přesvědčoval ho, aby se s matkou (rodem Židovkou) rozvedl. To by znamenalo, že by matku i mne odvezli do koncentráku a obec by se tak zbavila posledních "nearijců", což by se kladně projevilo jak při hodnocení obce, která byla zapojena do soutěže o čistě arijskou obec, tak při hodnocení starosty.
Snažil jsem se získat nějakou práci. Přes známé mi bylo přislíbeno učení na holiče v blízkém městečku. Když jsem se tam byl představit, sdělila mi majitelka salonu, která mezitím změnila firmu ze jména Monika Bartošová (jméno je smyšlené) na Monika Bartosch, že se na mne informovala a že bohužel musí příslib zrušit, protože místní pánové by nebyli rádi, kdyby jim jezdil břitvou po krku nějaký položid.
Hledal jsem dále kdeco, složil jsem například velmi úspěšně zkoušky na Baťovu školu práce. Sdělili mi to písemně s tím, že budu pozván, ale později mi napsali, že už zván nebudu. Důvodem byl asi i zde můj "původ".
Mezitím jsem pracoval u místních sedláků. Nakonec jsem se v červenci 1940 dostal do učení za slévače v Ostravě, kde jsem pracoval až do října 1944, kdy mne i mého otce, s dalšími nearijci ze Sudet odvezli s ozbrojeným doprovodem do internačního tábora v Kasselu, odkud jsem roku 1945 uprchl. Domů jsem se dostal 5. dubna a do konce měsíce jsem se ukrýval. Posledního dubna 1945 opustili naši obec poslední němečtí vojáci a v dalších dvou dnech přijely první tanky Rudé Armády. Převážná skupina německých obyvatel utekla na západ.
V dalších dnech skončila válka. Situace se rychle konsolidovala, do obce byl přidělen četnický strážmistr a byl ustaven prozatímní národní výbor. Několik nás mladých včetně mne, ´bylo dáno k dispozici četnickému strážmistrovi jako pomocná stráž tzv. milice. Protože nás bylo málo, bral se kde kdo a já jsem si přivedl dva kamarády z nedaleké české obce.
Dostali jsme pušky a  ostré náboje a náš velitel nám ukázal, jak se nabíjí a střílí. Našim úkolem bylo hlídkovat po vesnici (hlavně v noci), prohlížet na nádraží vracející se Němce, sbírat a zabezpečovat munici, které bylo všude plno, ale hlavně hlídat v místním statku velké stádo krav, které bylo lákadlem nejen pro místní hladové Němce i Čechy, ale i pro ruské vojáky z okolních posádek. Jednou to došlo tak daleko, že jsme museli ruské nájezdníky zahnat střelbou do vzduchu.
Místní ruská posádka se skládala z vojenského velitele - kapitána - včetně asi tří vojáků, kteří sídlili v zemědělském statku a takzvaného "načalníka" včetně dvou vojáků, kteří bydleli v budově železniční stanice. Kapitán měl pověst slušného a spravedlivého velitele, načalník, kterému jsme říkali Ivan byl mladý a veselý inženýr, který se s námi mladými rád družil, hrál na kytaru a pěkně zpíval. Nejraději chodil k místním rozsáhlým rybníkům střílet kachny. Pokud se mu to podařilo, svlékl se donaha, kachny vytáhl a pak jsme je v nádražní budově pekli. I když jsme byli většinou hladoví, moc jsme si nepochutnali. Naše služba u milice byla bezplatná  a dost náročná. Kdo mohl, brzy odcházel. Mí kamarádi Jirka (pozdější velitel policie v Prostějově) šel do policejní školy a Zdeněk (pozdější primátor Ostravy) do lidosprávy.
Jednou jsem do ranních hodin hlídal statek a kancelář ruského kapitána. Posluhovala a vařila mu tam starší Němka s deformovanou páteří. Někdy dopoledne přišel do kanceláře načalník Ivan. Byl nějaký vyděšený, že se se mnou ani nevítal. Pochvíli bylo z kanceláře slyšet křik, z čehož jsem pochopil, že kapitán načalníkovi vytýká nějaký delikt. Co, to jsem nerozuměl. Křičel, že se tak sovětský důstojník nechová. Vytáhl pistoli a vyhrožoval, že ho zastřelí. Pak vyšel ven a vyhnal mne hlídat krávy.
V poledne mne vystřídal jiný milicionář. Druhý den mi s hrůzou sdělil, že se oba vojáci namol opili a starou Němku znásilnili.
To přispělo k tomu, že jsem si zajel do slévárny, kde jsem dříve pracoval, a tam mne ujistili, že mohu ihned nastoupit. Druhý den jsem projednal odchod s velitelem. Bylo mi vyčítáno, že nejsem dobrým vlastencem. 1.8.1945 jsem nastoupil do slévárny a zároveň se přihlásil na studium do průmyslové školy. Do té mne vzali až 1.9.1947, protože v roce 1946 brali pouze ročníky 1923 a starší a já jsem ročník 1924. Po průmyslovce jsem absolvoval vysokou školu báňskou v Ostravě.
Jirka, který věděl o mých problémech s německým starostou mi ještě sdělil, že se starosta vrátil a že mu hned se slovy "vítám tě starosto" za mne jednu vrazil. Vytknul jsem mu to s tím, ať za mne tyto dluhy nevyřizuje.
Kdybych se starostovi pomstil já, musel bych vrazit také Monice Bartošové a mnoha dalším, kteří mně i mé rodině z rasových důvodů ublížili.
To bych rozhodně nezvládl a ani bych nevěděl komu dát facku jednu a komu deset. Tak jsem nikomu facku nedal.
Vzpomíná