Rozhovor s pamětnicí 2. světové války.
Stojím na prahu docela velkého domu. Na první pohled rozhodně není vidět, že zde bydlí již jen jedna z mála žijících pamětnic druhé světové války - války, odrážející se v dějinách ne zase až tak známé vesnice Pravonín v okresu Benešov, kde bydlím.
Majitelka mě po pozdravení pozve dál. Předem jsem si s ní smluvila setkání. Stručně mi řekla, že o tom, co se tu dělo, vlastně nikdo nic neví, v kronice se nic moc nepíše, pamětníci zemřeli, pro většinu dnešní generace je historie naprosto nezáživná.
Nechá mě, ať se posadím ve starobylém obývacím pokoji a nechává průchod otázkám.
Já: „Jestli se tedy můžu zeptat, jak se jmenujete? A jestli to není drzé, kdy jste se narodila?”
Paní se zasměje a odpoví: „Eliško, to není tajemství. Hele, jmenuji se Marie Hejná, jsem katolička, narodila jsem se 30. března 1933 tady v Pravoníně a bydlím tady celej život. Nikdy jsem nikde jinde nebydlela, takže jsem vlastně opravdu rodák.”
Vše si zapisuji a paní Hejná se zeptá: „A ty chceš vědět, jaké to tu tehdy bylo, že?”
Já: „Vlastně ano. Když jste se narodila, žádná válka nebyla,” dojde mi. „Tak jaké to tu bylo?”
Paní Hejná: „No, to válka nebyla. Bylo to před ní, a pak to Němci vlastně vyhráli, takže začala ta válka. Chodili jsme do školy do Načeradce, tam a zpět pěšky každý den, protože v Pravoníně byla škola zrušena. No a tak nějak se nám ze začátku nic moc nedělo.
Ale tady za války zemřel Jarda Kozlů, on byl jako funkcionář tej katolické církve, víš, protože oni likvidovali všechny funkcionáře, ať byli jakékoliv víry. Prostě ho poslali do koncentráku, do Mauthausenu.”
Projede mnou vlna zděšení, pronesu: „Pane bože”.
Pamětnice se smutně pousměje. „Ano, přesně tak Eliško, ti Němci byli zrůdy, prostě nesnesli chytrého člověka, poslali ho tam, pak jsem zjistila, že i do Dachau, což byla likvidace jejich životů.” Řekla nahlas, pak potichu zašeptala: „Nechali je zemřít v zimě, osamotě, a když nemáš s kým sdílet své utrpení, je to ještě horší…!”
Jakmile to řekla, slova se mi zapsala do mysli tak, že na ně nezapomenu.
Paní Hejná: „Ale Židí, to jsem myslela, že ti řeknu”, stočí po chvilce mlčení téma jinam, pousměji se. „Bylo jich tu hodně? No, tady jich bylo…” Zamyslí se: „Byli tu Mahlerovi, co vlastnili obchod. Tady, kde dnes bydlím, byli Hubschovi a Hubshe bratr, jehož jméno už si nepamatuji, jen si trošku matně vzpomínám, že jeho žena byla kuchařka na místním zámku a on nějak kšeftoval. Pak se ten bratr odstěhoval, ale kam, to už si nepamatuji. Naši tu také bydleli, jenže tu měli jenom vejminek.
Pak v Pravoníně žili Cengrovi, ti měli malého Pavlíka, když šli do toho koncentráku, asi pětiletýho. Já taky na něj vždycky vzpomínám, na kloučka maličkého…” Třese se jí hlas, párkrát zamrká, aby zahnala slzy, ale stejně se jí smutně lesknou oči.
Já: „Ono je to strašné, jak ti lidé trpěli…” Snažím se ovládat své city. Fantazie mě donutí představit si malého veselého kloučka, jenž navždy ztratil všechny sny, když ho nacpali do železného náklaďáku mezi ostatní vyčerpané lidi z blízkého okolí…
Já: „To je hrozné, všechny ty komory co pro ně připravili, tresty, hladovku a bůh ví co ještě. Fyzicky člověk přece jen vydrží víc, než jeho duše.” Pronesu tiše.
Paní Hejná stejně hlasitě dodá: „Nikdo z nich se nevrátil, akorát ten, co tu bydlel s námi, ten mohl být tak stejně starý jako můj muž, on byl asi osmadvacátej ročník.” Paní Hejná na chvilku odmlčí, upije ze šálku svého čaje a pokračuje dál. „A představ si, jak ty Židy měli podle čísel, tak on je připravoval na ten transport pryč z Terezína… Také svou maminku. Ten na tom byl pak psychicky strašně.”
Pak se paní zahledí do neurčitého bodu, jakoby si nechala před očima běžet film z jejích vzpomínek. Nechtěla jsem na ni tlačit, po chvilce sama pokračovala.
Paní Hejná: „Dokonce se po revoluci snažil Pavlíka najít, jenže jak Němci zacházeli s malými dětmi! Marně ho hledal přes Červený kříž a všechny možné instituce s úmyslem, že se o něj postará, ale on nebyl v žádné databázi, ani ty děti nezapsali. Nejspíše Pavlíka i s ostatními dětmi nechali otrávit v autě, jenž měl zacpaný výfuk.
I přesto, že měl v tomto domě vzpomínky na rodinu, nám tento dům prodal, za to, že jsme se o něj starali, když tu jeho rodina nebyla, páč my jsme doufali, že se vrátí. Poté často psal, či sem přijel na návštěvu. Bohužel, před pár lety zaslal dopis poslední, takže už je nejspíš po smrti...”
Obě musíme vstřebat všechna ta fakta. Myslím, že ji ty vzpomínky musely trýznit, všechna ta bolest v srdci se nemůže vytratit ze dne na den, ale zase se jí muselo ulevit, jelikož po utření slz kapesníkem s prošívaným vzorem pokračuje s vyprávěním dál.
Paní Hejná: „O těch Židech bys ještě něco chtěla vědět?” Ptá se trošku smutně.
Já: „Jenom, jestli jste se s nimi nějak kamarádili a tak.” Jakmile uslyší tuto výzvu, na tváři se jí rýsuje úsměv.
Paní Hejná: „Ano, úplně normálně, chodili jsme s nimi i do školy. Vůbec nám nedocházelo, že to jsou Židí.”
Já: „Vždyť museli nosit tu hvězdu, ne?” řeknu trošku nechápavě.
Paní Hejná: „To ano, ale až za Hitlera, takže ji měli krátce, páč je potom hned odvezli.”
Já: „A toho, že slaví jiné svátky, jste si všímali?”
Paní Hejná: „No, oni to nijak neříkali, že třeba Vánoce neslaví. Víš? My svoje, oni svoje,” řekne s nostalgickým úsměvem na rtech.
Paní Hejná: „Tak jsme si tady tak žili… S lidma se zámku, ti byli tak hodní! Hele, Eliško, tady lidi díky nim měli zaměstnání! Za Hitlera, za nás dávali ty dodávky masa a vše, protože my jsme to nedokázali. Na oplátku, když jim v tom zámku byla zima, tak k nám, do vyhřáté chalupy, chodili na řeč… Ty starý sousedský vztahy, to se s dneškem nedá srovnat!”
Já: „Dobře, když se vrátím k těm dodávkám… Bylo jídlo na ty příděly? Měli jste ho dost?”
Paní Hejná: „No, nepamatuji se, že bych kdy se svými dvěma sestrami hladověla, ale je možné, že si maminka odpírala, abychom my měly dost.”
Já: „A zakázané radio tu někdo poslouchal?” Rozpomenu se na další otázku.
Paní Hejná: „Já si myslím, že to poslouchali všichni, protože kde se mohlo, tam se všichni sešli a poslouchalo se. Samozřejmě bez dětí, nás k tomu nepustili. Ale možná to pak omezili ze strachu, protože za to odsud někoho poslali do koncentráku, ale už si nevzpomenu koho.”
Opět si upije ze šálku a když polkne, mírně se zašklebí.
Paní Hejná: „Ale jedno z nejhorších, co si z války pamatuji, je v podstatě její konec. Tady v Pravoníně se nebojovalo, jen sem občas někdo vyskákal z náklaďáků na kontrolu, to jídlo teda bylo na příděl a ty Židy odvezli pryč.
Jenže pak jsme se dozvěděli z rádia, že tu projde německá armáda. To bylo hrozný, Eliško! Tudy šli takoví v černých uniformách, na to nikdy nezapomenu, celá náves jich byla! My jsme se jich strašně báli! Všichni doma měli zamčeno, okna zavřený, nesvítili, prostě nic. My jsme se museli schovat pod parkem u Kapků v roští a na noc nám nařídili, aby se lidé z těch domků u zámku schovali u Jelínků v dílně, i tvůj praděda s bratrem tam byl.
Nebylo to nikterak příjemné, ale večer se tu držela hlídka. Tu noc ji měl s ostatními i pan Bartošek s panem Těšínským. A jak tu hlídku kousek od hospody Němci zahlédli, rozehnali ji granátem. Pan Bartošek měl to štěstí, že se schoval u zámku, na zahradě pod takovej taras a nad tím bylo takový dřevěný prkno. Ještě to kolem bylo zarostlý, takže naštěstí nebyl vidět.
No, přiznám se, že někdy přemýšlím, zda to byl Těšínského osud, nebo prostě náhoda, že nějaký důstojník vystřelil zrovna po něm. Rána ho strefila do břicha a on, dle vyprávění, po pár metrech lehl na zem. Když si byl Bartoška jistý, že ho už Němci nezastřelí, potichu došel pro toho ležícího Těšínskýho a jelikož to k Jelínkům od toho místa bylo jenom pár metrů, donesl ho tam.
Eliško! Takové krve tam bylo! Ten obrázek toho mám často před očima! Ležel tam v hoblinách, my, co jsme tam byli, jsme se mu snažili zastavit to krvácení, oblečení jsme si trhali, ale nepomáhalo to. Rádi bychom ho dostali do nemocnice, která byla jen na Kostelíku, jenže ti Němci by nás zastřelili.
Takže tam zemřel 10. května, v kůlně, na hoblinách, s vědomím, že chránil svou vesnici a zaplatil za to životem.”
V jejích očích zahlédnu smutný, bolestný a starostlivý pohled. Snad jakoby se vrátila v čase a hleděla na pana Těšínského na zemi, na okolo něj spoustu dospělých lidí, jenž jistě zmateně pobíhali a snažili se pomoci. Popřemýšlím, že vypravěčce bylo vlastně dvanáct let. Nenechá to na člověku nějaký dopad? Jako dítě vidět umírat člověka, ještě k tomu hostinského, kterého nejspíš vídala i několikrát denně?
Od myšlenek mě však paní Hejná odtrhne další vzpomínkou: ,,Pak ještě u hájenky drželi hlídku zase kluci Holovi. No i když, kluci to nebyli, ten Pepík, co už je po smrti, měl už nějaký ten post, myslím že generál, a ten Míla byl velitelem posádky v Olomouci. Byli tam prej ještě s nějakým Rusákem, tak se říkalo, že to nemohli uhlídat. No, zkus si představit, že museli před těmi Němci běžet do Miřetic! Protože když Němci zjistili, že je někteří viděli, hned je chtěli zastřelit.
Jaký ale měli štěstí! V Miřeticích nějaká rodina kopala studnu, tak je tam nechali vlézt, přiklopili tu studnu víkem, a tak jim zachránili život, jinak by je zastřelili.”
Já: ,,Páni!” Vydechnu naprosto ohromeně, až se paní Hejná neubrání úsměvu.
Paní Hejná: ,,No a jak chtěli přejít, tak vzali mého dědečka, ten se jmenoval Emanuel Černý, a chtěli po něm, aby jim ukázal cestu kolem Bukáčkova mlejnu, protože nechtěli jít po silnici, jelikož to by se jim do toho Německa uprchnout nepodařilo. To ti bylo hrozný, Eliško, jak my jsme se o toho dědu báli! Ale nakonec přišel, chvála Bohu.
No, Němci tedy byli pryč, ale nad Bukovou se střílelo. Když to ustalo, šli jsme je vítat s kyticema, protože v rádiu se hlásilo, že nás osvobodili Američané… No jo, ale ona to byla Rudá armáda!
Ale holky tady byly mladý, těm to bylo jedno, já se přidala k nim, i s ostatními lidmi jsme se šli podívat! Dávali jsme jim kytky, všechno možné, prostě už bylo veselo. Že jich bylo hodně! Ti byli na hřišti, tam nás i vozili na koních, jeden důstojník byl u nás, v místnosti pro dědečka a babičku. A já si pamatuji, to ti musím říct! Moje maminka, ta vždycky byla hubená a on jí říkal: ,Málo kusáš!, “
Tomu jsme se obě zasmály a vyprávění mohlo pokračovat.
Paní Hejná: ,,Tihleti odjeli, ty byli již od pohledu chytří. Jenže pak nám zase nařídili, ať jsme doma schovaní. Přijeli nějací šikmoocí vojáci, dědeček by ti to popsal mnohem lépe, já si jen pamatuji, že říkával, že jsou z první linie.”
Do bloku si zapíšu tato poslední slova a vidím paní Hejnou zamyšlenou. Pak se na mě ohlédla se slovy: ,,Já už ani nevím, co bych ti řekla, máš nějakou otázku ještě?”
Já: ,,Jednu bych měla,” zamyslím se: ,,Jak jste se s tím vším celkově vyrovnala? Jestli tedy vůbec.”
Paní Hejná: ,,Myslíš toho Těšínského?”
Na tuto otázku přikývnu. Náš rozhovor se pomalu chýlil ke konci.
Paní Hejná: ,,Můžu říci, že jsem se s tím vyrovnala, ale nezapomenu!”
Podobný rozhovor jsem vedla i s nejstarší občankou Pravonína, Ludmilou Peterkovou, narozenou 8. září 1923. Tím jsem si potvrdila, že se tyto události zakládají na pravdě. Líbilo se mi, jak jsem mohla posoudit rozdíl pohledu malého dítěte, které přišlo o notnou část dětství s pohledem dospívající dcerou starosty, která v tu dobu roznášela po Pravoníně poštu.
Nikdy mi nedošlo, že každý den potkávám tak důležité lidi. Že ta paní, které otvírám dveře od místního krámu, viděla hrůzy války. Nebo že se svou kamarádkou chodím na zmrzlinu k její prababičce, jenž viděla úplně stejný obraz a dodnes se ji o tom zdá.
Pamětníci války jsou jednoduše stále mezi námi. Mám pocit, že není dobře, jak moc na to dnešní generace zapomíná a neváží si starších lidí. Vždyť bychom k nim měli mít úctu, i kdyby žádnou noční můru nezažili...