Dospívání v ČSSR

Když mi bylo osmnáct, čekala mě povinná vojenská služba, jako každého mladého muže v Československu. Psal se rok 1960 a já se musel rozloučit s rodinou, přáteli i pohodlím domova. Pamatuji si, jak jsem stál na nádraží s batohem na zádech, a přestože jsem se snažil působit statečně a usmívat se, cítil jsem nejistotu a strach z neznáma. Věděl jsem, že mě čekají dvě dlouhá léta.

Na vojnu jsme byli převezeni hned na začátku podzimu. Po příjezdu nás rozdělili do jednotek. První měsíce byly nejtěžší. Dril, brzké vstávání, dlouhé pochody, nácviky a neustálá kontrola. Ale zároveň to byla škola života. Musel jsem rychle dospět, naučit se spolehnout sám na sebe, ale také spolupracovat s ostatními.

Každodenní život na vojenské základně měl svůj pevný rytmus. Ráno budíček v pět hodin, rozcvička na čerstvém vzduchu, posnídali jsme chleba s paštikou nebo marmeládou a potom následovala činnost podle programu – střelba, pochodová cvičení, teoretická příprava nebo technická údržba. Večer jsme si s kluky občas zahráli karty nebo někdo občas propašoval domácí pálenku, kterou jsme potají pili.

Na střední jsem vždycky exceloval v matice a fyzice, z ostatních předmětů jsem míval čtyřky. Na vojně mi už naštěstí nenutili slovenskou gramatiku. Fascinovala mě vojenská technika, zejména optika, kterou jsme používali při činnostech spojených s přesným zaměřováním.

Po vojenské základní službě jsem se rozhodl v armádě zůstat a začal jsem studovat obor, který mě opravdu bavil. Studium optiky bylo náročné, ale nesmírně zajímavé. Později jsem se stal součástí týmu, který pracoval na vývoji vojenských raket.

Dodnes na ta léta vzpomínám jako na dobu, kdy jsem přestal být chlapcem a stal se tak trochu mužem.