Příběh mojí babičky

Moje babička Anička se narodila v roce 1953 ve vesnici Gbely na západním Slovensku. Babička vyrůstala ve složité době – krátce po jejím narození proběhla měnová reforma, která přinesla spoustě lidí, včetně její rodiny, těžké ekonomické podmínky. Byla nejmladší ze tří dětí a už od útlého věku zažila, co znamená mít málo, a přesto se o vše dělit.

Když babičce bylo devět let, její tatínek zemřel. Ztráta otce byla pro celou rodinu velmi těžká. Její maminka zůstala na výchovu tří dětí sama. Musela tvrdě pracovat, aby měli dostatek jídla a nezůstali úplně bez prostředků. Tato zkušenost babičce už od dětství vštípila velkou sílu a odhodlání.

Ve čtrnácti letech, po ukončení základní školy, se babička rozhodla nastoupit do učení v podniku na výrobu obuvi v Partizánském. Do města vyrazila se svou nejlepší kamarádkou. Cesta vlakem však nebyla ani zdaleka takovou dobrodružnou výpravou, jak si možná tehdy představovaly. Byl srpen 1968 a Československo se ocitlo pod útokem sovětských vojsk. Vlak, ve kterém moje babička jela, míjel ozbrojené ruské vojáky a tanky, které se sunuly směrem k hlavnímu městu. Obě dívky byly vyděšené a nevěděly, co je čeká. Cesta, která měla znamenat začátek nové etapy jejich života, byla zároveň hořkou připomínkou reality, do níž se právě ponořily.

Nakonec se obě dostaly do Partizánského, kde začaly svou učňovskou dráhu. Babička říkala, že tehdy neměla tušení, jak dlouho zůstanou sovětská vojska v jejich zemi. Nikdo z nich nemohl tušit, že okupace potrvá víc než 20 let. Přesto babička a její generace dokázaly navzdory těmto okolnostem najít sílu, vzdělávat se a budovat si svůj život.