Zážitky mého dědy

Když jsem se ptala dědy, co v mladí zažil, začal mi vyprávět o historce s tramvají. O tom, že v té době byly ještě tramvaje bez dveří a jak jednou musel se svým kamarádem vyskočit za jízdy. Divila jsem se, proč si zrovna tuhle historku pamatuje a on mi odpovídal, že spoustu věcí se změnilo a pro něj je tahle zajímavá tím, že dneska už by se nic takového stát nemohlo. Když jsem se ho ptala, kam to vlastně jel, dostali jsme se až k tomu, jak hrál házenou a k tomu, co dělal po škole.

V dětství chodil děda do tělovýchovné jednoty, kde začal hrát házenou. Asi v 10 letech hrál už v Spartak Praha Sokolovo ve družstvu C. Tam si ho všiml trenér Křivohlavý a přesunul ho do nejlepšího družstva A.
Zároveň měl kamaráda z ulice, Bohouš Košnářů se jmenoval, byl to velký sportovec. Zlákal mého dědu na atletiku do sportovní haly pod spartakiádním stadionem. To dědu moc nebavilo, ale s dalšími dětmi z ulice si u autobusové zastávky udělali rýčem doskočiště a Bohouš je tam naučil skákat do dálky, vrhat koulí, trojskok. Na trávě si postavili dvě hole se špagátem a přes to skákali do výšky. Kromě těchto základních disciplín jim Bohouš stopoval vytrvalostní běh po Praze.

Po škole dostal umístěnku do divadelní služby. Tam ho odmítli, a protože děda neměl žádného právníka a bylo mu jedno kam nastoupí na měsíc, než půjde do vojenské služby, začal pracovat v závodu průmyslové automatizace.

Po měsíci v práci nastoupil k vnitřní stáži a do Rudé hvězdy, kde hrál házenou. Nejdříve dědu poslali na dvouměsíční výcvik na vojáka do Krušných hor. Ostatní kluky poslali po výcviku zpět do Prahy, ale dědu si vybral poručík a řekl mu, že nikam nepojede a půjde do poddůstojnické školy. Když měl pan poručík něco jiného na starosti, přestože byl děda vojín, četu vedl on. Ale děda chtěl taky zpátky do Prahy, proto se se strachem, že už v Krušných horách zůstane, složitě dovolával do Prahy. Naštěstí ho v Praze chtěli do Rudé hvězdy, a tak se vrátil o 14 dní později než všichni ostatní.

Asi po půl roce u vnitřní stráže je převeleli k hradní stráži. U hradní stáže byli 3 roty. Děda patřil k první rotě, což byla rota audienční. V případě, že přijela nějaká státní návštěva, měli za úkol přivíta ji na hradním nádvoří u Matyášové brány. Museli umět správně napochodovat s puškami, na rozdíl od hradní stráže, která byla vybavena samopaly. Jak říkal děda, měli „krásný flinty s bodákama“ a s těmi cvičili bouchání o zem všichni ve stejnou chvíli a povely jako K POCTĚ ZBRAŇ.

Od hradní stráže a z Rudé hvězdy je přesunuli do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích a začal zase hrát za civilní oddíl Spartak Praha Sokolovo.

Výhodou toho bylo, že děda prožil vcelku příjemnou vojnu. Půl roku u vnitřní stráže, půl roku u hradní a rok na civilní službě ve Střešovicích. K tomu taky strávil hodně času na hřištích s házenou a na vojenských atletických přeborech. Při soku do dálky si roztrhl prst o tretry, speciální boty s hřebíky, které měl půjčené od starého kamaráda Bohouše z ulice. Dokonce mi děda řekl, že když šel na vojnu tak věděl, že to pro něj bude sranda, protože měli domluvený nástup do Rudé hvězdy a bude hrát házenou.

Už jako civilní zaměstnanec pracoval ve Vojenském výzkumném a zkušebním ústavu. Děda byl technik ve statické zkušebně kovu. Výsledky ze zkoušek funkčnosti předával technikům, kteří udělali posudek a poslali dál.

V reprezentačním týmu v letech 68-69 v době pražského jara, měl jedinečnou příležitost jet do zahraničí. Do Německa, Francie, Švýcarska a do Jugoslávie. Před rokem 1972 byl děda vybrán do reprezentačního týmu na olympijské hry, ale bohužel ho nový trenér vyřadil a děda přišel o účast na olympijských hrách v Mnichově.
Protože ho vyřadili, a protože se s babičkou, se kterou už byl sezdaný, stěhovali do Znojma odešel ze sparty definitivně. To ale ještě nevěděl že ho bude házená doprovázet životem i nadále přes moji maminku, které v týmu dělal trenéra, a přes mého bráchu který taky hraje házenou.