Příběh mého dědy

V dobách mládí mého dědy byla ještě povinná základní vojenská služba. Část výcviku, v roce 1974, děda strávil na Slovensku. Ve Vysokých Tatrách už od 18. ledna padaly laviny. Během dvou dnů se počasí ještě zhoršilo. Sněžilo a foukal silný vítr. Přesto se vedoucí lyžařského kurzu střední průmyslové školy rozhodli jít se studenty lyžovat. Osudnou se jim stala velká desková lavina.

V kasárnách v Popradu, kde tehdy děda trávil výcvik, vyhlásili velitelé 20. ledna při nástupu odjezd do Vysokých Tater, blízko k Popradskému Plesu. Dověděli se, že lavina zasypala studenty lyžařského výcviku. Vzali lopaty, tyče a vyrazili na pomoc.

Když se přiblížili, zjistili, že se kvůli špatnému počasí nedá dostat na místo ani terénními vozy. Museli pěšky. Cestou obcházeli popadané stromy a brodili se v závějích. Na místě už byli členové horské služby a vycvičený lavinový pes. Do hledání se zapojili studenti, učitelé, zaměstnanci chaty i ubytovaní hosté. Prostor postižený lavinou byl obrovský, výška spadeného sněhu taky. Vojáci hledali spolu s ostatními. Když vypadalo některé místo nadějně, kopali lopatami do hloubky až čtyř metrů. Nikoho se jim ale nepodařilo najít. Jediného studenta se podařilo zachránit díky lavinovému psovi.

Když nám děda příběh vyprávěl, říkal, že se na takovou věc nedá zapomenout. Byli zoufalí z toho, že nedokázali nikoho zachránit.

Lavina tehdy zabila celkem 11 studentů, jejich učitele a jeho syna.

Neděle 20. ledna 1974 patří k jednomu z největších neštěstí ve Vysokých Tatrách. Letos uplynulo 50 let od této tragédie.