Táta a Pionýr

Můj táta se jmenuje Marek Sova a narodil se v roce 1973, tedy v době tzv. normalizace. Děti narozené v této době se také označují jako Husákovy děti. A proč? Protože v té době byl prezidentem republiky Gustav Husák. V této době začali budoucí rodiče dostávat finanční výhody (např. novomanželské půjčky) a proto rostla porodnost.

Můj táta k těmto dětem patřil. Narodil se v Brně v Husovicích a celé své dětství a dospívaní prožil v socialismu. Na základní školu začal chodit v roce 1979, tehdy, podle jeho slov, bez mobilu, počítačů, tiskáren atd. Děti, které v té době začali chodit na základní školu byly nuceny stát se členem Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže (v roce 1985 měla přes milion a půl členů). Pionýr byla masová volnočasová organizace pro děti a mládež ve věku od šesti do patnácti let a byla řízena vládnoucí Komunistickou stranou Československa. Pokud někdo nechtěl být pionýrem, nemusel, ale mohl mít problém v budoucnosti. Totiž, v té době existoval tzv. kádrový profil, což bylo osobní hodnocení osoby, na které se hledělo např. při přijímání na vysoké školy. A pokud někdo měl v kádrovém profilu, že nebyl v Pionýrovi nebo později v SSM (Socialistickém svazu mládeže), na některé typy vysokých škol se nemusel vůbec dostat (dalším faktorem mohl být třídní původ rodičů nebo aktivity v protikomunistickém odboji atd.).

Nicméně můj táta, jako jediný ze své třídy, nikdy členem Pionýra nebyl. Jeho táta si to nepřál. Celkově se tátova rodina v té době vůči Pionýru a Straně spíše vymezovala i proto, že po Vítězném únoru v roce 1948 tátovi předkové Prajzlerovi v rámci znárodnění přišli o své továrny v Praze.

Ve škole mého tátu jeho ,,soudružka učitelka‘‘ opakovaně nutila, ale on nikdy do organizace nevstoupil. Prvomájového průvodu se zúčastnil, ale bez vlajek, bez šátku i bez kroje, jelikož pionýrem nebyl. Táta pamatuje, jak na Moravském náměstí stála tribuna, kde stáli představitelé Strany a zdravili pracující lid. Ale zpět k Pionýru jako takovému. Vlastní náplň Pionýra nebyla zas tak špatná, jelikož nabízela možnost dobře stráveného volného času dětem a záleželo na vedoucím, jak moc svou roli bral vážně. Stávalo se, že v programu se objevovali politické vsuvky. A když jste chtěli být vedoucím, museli jste se naučit základy leninismu a marxismu a na konci kurzu složit zkoušku, abyste ideje komunismu mohli předávat dál. Můj táta také chodil do oddílu juda, které též bylo pod pionýrem, ale táta vzpomíná, že si to moc užíval a jejich vedoucí do nich žádnou politiku netlačil. Také vzpomíná, že se svým judo oddílem chodívali do Technického muzea v Brně a hrál tam svou první počítačovou hru na konzoli Atari.

V období komunismu byl zrušena skautská organizace, protože se režimu nelíbila svoboda a ideje skautingu, takže Pionýr ho v podstatě nahradil. Mimo Pionýra vznikali další malé organizaci pro děti, které samozřejmě museli být státem potvrzené. V patnácti letech se táta přihlásil do oddílu, který byl pod křídly Českého svazu ochránců přírody, jehož jméno bylo Nibowaka. Byla to v podstatě polotajná organizace, jelikož to byl skautský oddíl, jen se ukrýval před očima režimu. Táta pamatuje na plnění bobříků odvahy a modrého života, tábory s kamarády a ideály Svojsíka. V oddílu mohli být i pionýři, ale táta vzpomíná, že v jeho oddíle žádní pionýři nebyli. Po revoluci se táta hlásil na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity a byl přijat, ale kdyby byla revoluce o pár let později, kdo ví jak by to dopadlo…