Cestování za komunismu

„Do zahraničí jsme mohli cestovat jenom do spřátelených sociálně demokratických zemí, což bylo NDR, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko – více méně zóna ruského vlivu. Když jsem cestoval, tak jsem jezdil na mopedu do Maďarska, když jsem si koupil motocykl tak jsem jel do Německa, k Baltu, do Drážďan na Sixtinskou madonu. A potom s rodinou jsme jezdívali, s maminkou jsme byli u Balatonu a jeli jsme vlakem do Bulharska k moři. Vlak jel teda přes Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.“

„A když jsme potom chtěli jet do Jugoslávie, ta byla sice socialistická, ale přikláněla se k západu. Vůdce Jugoslávie měl neshody se sovětským vedením. Takže Jugoslávie nebyla zrovna stát, do kterýho si mohla vjet a musela si mít povolení, aby ses tam dostala. A jeden z důvodů, proč si mohla jet do Jugoslávie, bylo to, že si donesla potvrzení, že dítě trpí nějakejma plicníma chorobama nebo něčím takovým a že potřebuje pobyt u moře. No, a protože jsem měl bratránka v Mototechně, který měl řadu lékařů, kteří mu byli vděční, když jim sehnal auto. Tak přes bratránka jsme sehnali lékaře, který nám vystavil potvrzení, že dcera potřebuje nutně jet do Jugoslávie k moři. A na základě tohoto potvrzení jsme potom byli několikrát.“

„No a shodou okolností byl výhodnej kurz, koruny vůči… Co to tam bylo, dináry? Dináry, ne? No, byl tam výhodnej kurz, tak když jsme tam jeli poprvé, tak jsme si tam v Sarajevu koupili všichni lyžáky Alpina. A já jsem si potom ve Vukovaru nakoupil asi 10 nebo 12 gramofonových desek, protože Jugoslávie měla otevřený trh, takže tam se dostali jak Alpiny, tak desky, který se u nás sehnat nedali.“

„Na hranicích kontrolovali, ale to bylo takový, že se to dalo někde schovat. Ale když si někoho vytipovali, tak to rozebrali úplně tak, že to už nešlo. Takový ty nejpřísnější kontroly byly namátkový. Ale když to našli, tak ti to zabavili, zaplatila si pokutu a víckrát tě nepustili. Bylo to trestný no.“

Vypráví můj pan soused, vášnivý cestovatel i doteď.