Dovolená za komunismu očima mé maminky

Jezdili autem značky Wartburg, které mělo velký objemný kufr, do kterého se vešlo vše co potřebovali,takže se nemuseli stresovat, co vzít a co už není tolik potřebné. Toto auto, stejně jako ostatní auta v té době, nemělo pásy na zadních sedačkách,takže jezdili nepřipásaní. Díky tomu maminka občas stála mezi předními sedadly,koukala z okna před auto a povídala si s babi a dědou.

Cestovat do nesocialistických zemí včetně Jugoslávie se mohlo pouze s tzv. devizovým příslibem,což bylo povolení o vycestováni, dále vycestování musel schválit zaměstnavatel a k tomuto devizovému povolení byla přidělena částka peněz. Do socialistických zemí se mohlo cestovat jednodušeji,ale vždy jste museli vyplnit celní prohlášení,ve kterém bylo uvedeno ,co máte sebou,např. hodinky,řetízek, prstýnky,fotoaparát atd. a při cestě zpět mohli kontrolovat , zda vezete to stejné. Například v cestovním pase musela být uvedena výška, barva očí a vlasům,aby bylo nemožné to falšovat. Díky těmto komplikacím proto většinou jezdili po ČSSR.

Jednou si ale udělali výlet do Dráždan. Protože v Čechách nebylo bavlněné oblečení , nakoupili trička a spodní prádlo, kožené boty a dalekohled. Kvůli zákazu vývozu těchto věcí z Německa museli pašovat. Maminka prý měla na sobě patero spodní prádlo, trička pod svetrem a děda do náhradní pneumatiky v autě schoval boty a dalekohled.

Babi s dědou pracovali v podniku, který měl podnikovou chatu a spřátelené podniky měli zase svoje podnikové chaty. Tyto chaty byly pro zaměstnance k dispozici. Na chaty jezdili společně s maminkou, např. do Krkonoš,na Šumavu či do Tater. Díky tomu poznali různé kouty republiky. Na těchto chatách si většinou museli sami vařit, WC a koupelna byla společná pro všechny na chodbě. V různých koutech republiky se mohlo dostat zboží , které v Brně nebylo. A tak prý ze Šumavy dovezli jogurty ve skleněné lahvičce, ze Slovenska kolo a z Krkonoš běžky.
K Tatrám se váže jedna historka z letní dovolené. Maminka byla domluvená,že dojede za babi a dědou vlakem do Popradu. Cestu měla naplánovanou s dvěma přestupy,avšak jeden z vlaků nejel, a tak musela čekat na další , mezitím co babi s dědou čekali na nádraží v Popradu bez možnosti zjištění,kdy maminka dojede. Nakonec po 4 hodinách čekání se babi s dědou dočkali a maminka dojela v pořádku za nimi. Vůbec si nedokážu představit,že bych byl bez možnosti informovat rodiče prostřednictvím zprávy či hovoru.
Dále dědův podnik společně s ostatními strojírenskými podniky v republice pořádal pro děti zaměstnanců čtrnáctidenní táborové pobyty u moře v Jugoslávii. Bývalo tam až 500 dětí,ale všechno bylo zorganizováno tak,že takový počet dětí nebyl obtěžující. Děti byly rozděleny do skupin podle věku a pohlaví,tyto skupinky rotovaly dle rozpisů na jednotlivých plážích a při večerních programech jako třeba diskotéka,letní kino a další.
V zimě jezdili autobusem skoro každý víkend na lyže do malého rekreačního střediska v Orlických horách, které vlastnil dědův podnik. O jarních prázdninách jezdili autobusovým zájezdem do Beskyd. V lyžařském středisku byly pouze tři vleky a to kotvičky, což bylo dřevené prkýnko spojené šňůrou s kovovým hákem,který se zahákl za lano vleku. Protože moje maminka vážila málo,většina sloupů vleku ji vyhákla a musela sjet dolů a znova zaháknout. Aby zpomalila a ztěžkla,musela před každým sloupem plužit. Zajimavostí a pro mě nepředstavitelnou věcí je to, že tyto kotvičky museli vozit s sebou při jízdě dolů uvázané kolem pasu nebo smotané ve speciální kapsičce na noze.
Díky menšímu povídání jsem si udělal obrázek,jaký bylo cestování a jsem neskutečně rád, že v dnešní době se dá cestovat skoro všude ve světě bez omezení.