Tátovy vzpomínky na základní školu

O víkendu jsem si sedla s tátou k počítači a začala jsem se ho vyptávat, jaké to bylo, když byl malý a chodil na základní školu. Táta se rozpovídal. Vzpomínat na tu dobu ho bavilo a dále v textu jsem některé jeho vzpomínky zaznamenala.
Táta nastoupil na školu v roce 1980. Je z generace Husákových dětí. Pochází z malé vesnice v Orlických horách, Jamné nad Orlicí. Protože bylo v Jamném málo obyvatel, měli tam takzvanou „malotřídku“ pouze pro první stupeň. Ve škole byli pouze dva učitelé. Jeden učil v jedné třídě první a čtvrtý ročník a druhý ve vedlejší třídě druhý a třetí ročník …. což si já nedovedu představit. Vzpomínal, jak probíhala výuka, když učitel střídavě vykládal látku každému ročníku zvlášť. Zároveň to mělo i výhodu, že čtvrťáci mohli prvňákům pomáhat – každý prvňáček měl přiřazeného jednoho čtvrťáka jako patrona. Ve třídě se druhým a třetím ročníkem výuka často probíhala společně. Třeťáci si opakovali učivo druháků a druháci se učili některé věci ze třetí třídy. Třídu s prvňáky a čtvrťáky měl vždy ředitel školy, na kterého táta vzpomíná s úctou a respektem. Tělocvik měly všechny čtyři ročníky dohromady, holky i kluci, a chodili cvičit do tělocvičny přes údolí do sálu kulturního domu. Chození do školy tátu bavilo, ale nejraději měl srandičky a hry s kamarády před nebo po škole. Každé ráno jezdil autobusem v 7:20, ale s kamarády se tam scházel už půl hodiny předem a hráli si. Občas tak jel do školy špinavý nebo mokrý od sněhu. Když v zimě napadlo hodně sněhu a do vesnice nevyjel autobus, chodíval do školy pěšky. Po vyučování ze školy chodil pěšky vždy a nejraději s kamarádem Františkem, který bydlel dále od školy než taťka. Nejraději kolem potoka nebo spíše potokem, protože to bylo dobrodružnější než po cestě, zvlášť pod velkými mosty, kterých bylo cestou ze školy celkem tři. Jeden z nich, u Národního výboru (nyní Obecní úřad) byl most dlouhý asi třicet metrů a cesta pod ním byla tajuplná. Ze stropu visely malé krápníky a byla tam téměř tma, jako v tunelu. V potoce prý znal každého pstruha a žábu a věděl kam, pod jaký břeh se pstruzi schovají. Lovil je a když dorostli, tak je brával domů a jeho máma, moje babička, je dělala na másle. Pravidelně tak prý chodil domů mokrý a do příjezdu rodičů se snažil vše usušit. V zimě se topilo, to nebyl problém, ale v létě musel improvizovat s fénem, aby mu rodiče nevynadali. Po škole někdy chodil, do příjezdu rodičů, k babičce a dědovi, kteří bydleli v sousedství a se kterými nejčastěji hrával žolíky, což je oblíbená karetní hra naší rodiny a i já se sestrou jsme se je musely naučit hrát, jen co jsme se naučily počítat do čtyřiceti dvou. A nyní s babičkou a dědou je taky hráváme.
Na druhý stupeň základní školy chodil do vedlejšího městečka Jablonné nad Orlicí. Tam byla tehdy dostavena nová, velká a moderní škola. Tátův o pět let starší bratr chodil ještě do staré budovy na druhé straně města. Do Jablonného se na druhý stupeň sjížděly děti z okolních vesnic. V každém ročníku byly tři třídy: A, B, C, přičemž táta vždy chodil do béčka. Na každý předmět měli jiného učitele a byla to oproti malotřídce velká změna. Ale přineslo to spoustu nových kamarádů, se kterými se táta schází doteď. Oblíbené kratochvíle před příjezdem autobusu s kamarády trvaly dál. V zimě, když nejel autobus kvůli sněhu a musel jít tak s kamarády pěšky, nestíhali první hodinu, ale „Jameňáci“ ji měli omluvenou.
V té době se státní svátky nahrazovaly tzv. pracovními sobotami. Dospělí šli v sobotu do práce a děti do školy. Neprobíhala normální výuka, ale vždy bylo branné cvičení. Děti se učily zacházet s plynovými maskami a procvičovaly, jak se chovat, kdyby byla jaderná válka. Táta si vzpomínal, jak si museli do školy nosit pláštěnky a igelitové pytlíky, které měly zabránit kontaminaci radioaktivním spadem po výbuchu atomové bomby. Pytlíky se na ruce a nohy přidělávaly gumičkami, nejlepší na to byly ze zavařovacích sklenic. Učili se, jak se vyhlašují různé druhy poplachů a pochodovali v a kolem školy v pláštěnkách a pytlících s plynovými maskami na hlavě.
Při psaní jsme se mockrát zasmáli, tátu to velmi bavilo.