Hospoda v Bařicích

Moji prarodiče bydleli v sedmdesátých letech v Bařicích, kde provozovali místní hospodu. Hospoda se nacházela v přízemí cihelné budovy ve které také bydleli. Žila tam s nimi i jejich roční dcera- moje maminka, a později i její o tři roky mladší bratr.

Přes den jezdil děda prodávat s pojízdným řeznictvím zatímco se babička starala nejen o hospodu, ale také o jejich dvě děti. Zaměstnanců moc neměli, takže na to byla prakticky sama. Nebylo to pro ni vůbec jednoduché, musela dělat práce náročné i pro muže v nejlepších letech, a to vše ještě s dvěma dětmi na krku. Proto často spoléhala na místní štamgasty, kteří naštěstí za pivo zdarma byli schopni udělat cokoliv.

Děda to neměl o nic jednoduší. Každý den brzo ráno vstával a vyrazil do řeznictví, kde si nachystal a naložil maso do pojízdné prodejny a vyjížděl do okolních vesnic prodávat. Když kolem páté hodiny skončil s prodejem masa a uzenin tak jel domů vystřídat babičku v hospodě, aby se mohla plně věnovat jejich dětem.

Už od tří let se z jejich dcery stalo něco jako chůva pro jejího mladšího bratra. Kvůli zaneprázdněnosti rodičů bývaly děti samy již od raného věku. Starší dcera od tří let běhala po ulici sama pouze pod dohledem sousedů, naštěstí to byla přece jenom malá vesnice a všichni se navzájem znali.

Aby té práce nebylo málo tak děda ještě často jezdil kopat studny po celé republice, to znamenalo, že někdy nebyl doma i několik dní. Ovšem zrovna kopání studen mu přineslo hodně zkušeností a dodnes má několik zábavných příběhů které rád vypráví.

I když toho měli moji prarodiče v Bařicích hodně na práci, rádi na toto období vzpomínají nejen oni, ale i jejich děti.