Těžké časy na vojně

Pro dnešní náctileté kluky už povinná vojenská služba neplatí. Dnes už chodit na vojnu nemusí, chodí si v klidu do školy, na brigády a věnují se svým zájmům a sportům. Mého dědečka však v devatenácti letech vyzvali, aby šel chránit naši zem. ,, Na vojně byly těžké časy, byla nám velká zima, často jsme měli hlad a byli jsme odloučeni od svých přítelkyň a rodin,” řekl mi dědeček, když jsem se ho zeptala, jak by popsal pár slovy své dva roky na vojně. Také mi pověděl jeden smutný příběh, o který bych se s vámi chtěla podělit.

“Vojnu jsem strávil v kasárnách v Hranicích na Moravě. Jezdil jsem s tahačem Tatra 815. Jednou v noci byl vyhlášen poplach. Nebylo to nic nezvyklého, poplachy bývaly po dobu dvou let každý měsíc. Sbalili jsme si věci do velké polní, což byl batoh, kam se muselo dát vše, co voják vlastnil. Vydali jsme se na seřadiště, ze kterého se vždy vyráželo na vojenská cvičení.

Řídil jsem první vozidlo a za mnou byl připojen podválník. Na něm byl posazen nosič raket, který vážil 70 tun. Venku bylo –20 stupňů. Všude kolem byla spoustu sněhu. První problém nastal, když na mém vozidle praskla pneumatika a následně začala hořet. Museli jsme počkat, než přijede cisterna a pneumatiku uhasí. Když jsme přijížděli do města Libava, na zledovatělé vozovce jsme dostali smyk a tlačné vozidlo nabouralo do ložnice rodinného domu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. My jsme pokračovali v cestě a na místo nehody následně přijela likvidační četa, která měla za úkol uvést domek do původního stavu.

Po příjezdu do cíle jsme zaujali bojové pozice a zbytek noci strávili v přístřešku pro vozidla. Ráno jsme přistoupili k maskování místa. Zabralo nám to celý den. Natahovali jsme sítě, řezali větve a stromy, abychom byli pro nepřítele neviditelní. Záložní jednotka mezitím postavila ubytovací stany. Uprostřed stanu stála kamna a kolem bylo rozmístěno 18 postelí. Cestou na cvičiště se ztratil zásobovací útvar. Náhradní přijel až další ráno. Celou noc jsme tedy měli hlad a žízeň. Ráno po jeho příjezdu jsme se konečně napili teplého čaje a pustili se do přípravy nastavení rakety do bojové pohotovosti. V bojové pohotovosti jsme strávili pět dní a nocí za stálého mrazu. Poté bylo cvičení ukončeno.

Mysleli jsme, že si konečně odpočineme. Ještě ten den nám všem přišla pošta od našich rodin. Jeden z mých nejbližších kamarádů obdržel dopis od své přítelkyně. Když ho otevřel a začal nahlas číst, začaly mu z očí téct slzy. Jeho přítelkyně se před týdnem vdala za někoho jiného a dopis nebyl vyznáním lásky, ale rozloučením. Chtěli jsme ho všichni obejmout a říct, že až se vrátíme domů, najde někoho, koho dokáže znovu milovat. Říct jsme mu to nestihli. Vzal do ruky pistoli a zmáčkl spoušť.”