Mamčin dětský tábor

Dětský tábor

„Ve druhé třídě jsem jela na tři týdny na tábor,“ vyprávěla mi máma, „spali jsme v takových stanech s dřevěnou podsadou, do jídelny jsme chodili s ešusy. Nic jako mobily ještě neexistovalo a naše jediná možnost, jak se spojit s rodiči bylo napsat dopis.“ 

„Tábor byl strašný skoro celé tři týdny pršelo, všechno jsme měli mokré a neměli věci kde usušit. Aby toho nebylo málo do stanů nám tekla voda. Samozřejmě jsme nemohli napsat rodičům, aby nám přivezli náhradní věci. Za prvé, než došel dopis trvalo to dlouho a za druhé málo lidí mělo auta a my nebyli jedni z nich.“ stěžovala si mamka.

A aby nebylo stěžování málo mamka pokračovala: „Nikoho jsem na táboře neznala a každý den jsem psala dopis domů, aby si pro mě rodiče přijeli. Bohužel ani nevím, jestli nějaké dopisy odešly.“

Nakonec přidala i podle mě velmi vtipnou vzpomínku, jen v ten moment jí moc vtipná asi nepřišla: „Kamarádka mi řekla, že mám moc dlouhou ofinu a rozhodla se mě pomoct a zkrátit ji. Vlasy natáhla, ustřihla, jenže jak mile je pustila vyskočily až do půlky čela. Podívala jsem se do zrcadla a řekla jí, že druhou půlku už nechci. Rodičům se to pak doma moc nelíbilo.

Tento tábor musí být pro moji mámu velká vzpomínka, jen nevím jestli dobrá, ale určitě velmi cenná – myslím, že ofinu už si od kamarádek zakracovat nenechá.