Vzpomínky na protektorát

Pan František Stropek žil jako malý se svou rodinou ve strážním domku mezi Chebem a Františkovými Lázněmi. V 30. létech ještě obyvatelé československých pohraničních oblastí ještě netušili, že své domovy budou nuceni opustit.
 
Čechoslováci vycházeli s Němci velmi dobře. Sám pan Stropek měl jako malý za kamaráda Němce.  Byl to chudý kluk, který pracoval na jednom ze čtyř německých statků v oblasti, které se říkalo Dlouhé mosty. Ke Stropkovům prý rád chodil na matčiny buchty.

Mezitím ovšem sílila v říši Hitlerova moc a Konrad Henlein se svou Sudetoněmeckou stranou veškeré soužití Čechoslováků sudetských Němců hatil, zbrojil proti českým obyvatelům. Tak se rozpadlo i dětské přátelství.
Na podzim roku 1938 bylo vše zpečetěno Mnichovskou dohodou, o nás bez nás. Českoslovenští obyvatelé sudet byli nuceni ve svých domovech všechno nechat, příkaz k vystěhování přišel okamžitě a co se nevešlo do kufrů bylo ztraceno. Nezáleželo, zda je rodina chudá či zámožná, statkáři nebo obchodníci, všichni byli připraveni o vše.

Otec pana Františka pracoval u drah. Díky jeho protekci byl rodině k domku přistaven nákladní vagón, do kterého mohli svůj majetek naložit. Ten věci pak odvezl do Českých Budějovic. Pohraničí bylo prohlášeno Německem.
Rodina se odstěhovala do jižních Čech do vesnice Lipá k dědečkovi. Pro své věci si do Českých Budějovic jeli vozem, který kočíroval muž ze vsi. Tenkrát byly kruté, tuhé zimy. Kočí se posilňoval rumem a pod vlivem vjel s vozem moc ke kraji a celá bryčka se převrhla, nábytek se rozbil. Zachránili jen to, co nebylo na kusy.
 
Do první třídy nastoupil do Habří. V zimě byla úvozová cesta zasypaná sněhem a obecní rybník před školou zamrzlý. Děti se po něm na cestě do školy v botách klouzaly. Do ledu byly ovšem vysekané díry, aby pod ním mohli nově vysazené ryby dýchat. Pan František do jedné z nich při cestě na vyučování zapadl. Pod led se nedostal jen díky školní tašce, která ho zasekla mezi. Spolužáci běželi do školy pro pomoc. I přestože, jak dnes sám říká, na strážné anděly nikdy nevěřil, jeden při něm musel tehdy stát. Pomoc ho vytáhla celého promrzlého, ale živého. Domů dorazil jako kus ledu, matka ho naložila do horké vody a uložila do postele. Trpěl horečkami a prý i blouznil, volal na maminku, že na něj padá skříň. Díky doktorovi se ze všeho naštěstí dostal.
 
Do druhé třídy už nastoupil do Poříčí, protože se rodina přestěhovala do bývalé zájezdní hospody, společně s tetou a jejími pěti dětmi. S těmi si nový domov užíval, protože pod hospodou byly podzemní chodby, které dříve sloužily pro skladování sudů. Nejdelší chodba vedla až do nedalekého kostela. Dalším královstvím byl opuštěný mlýn ve vsi. Tam pro změnu sjížděly po „tobogánu“ na pytle s moukou. Za mlýnem byl jez, kam se chodily koupat. Tam, podle svých slov, málem ztratil další ze svých devíti životů. Málem se tam utopil.
 
Ze zájezdní hospody se přestěhovali do Včelné opět do strážního domku. Teta s dětmi se od nich odstěhovala do Českého Krumlova, kde bylo k pronájmu spoustu bytů, ze kterých Němci vystěhovali Židy. Nastoupil do měšťanky do Rožnova. Obecná škola byla zabrána pro Hitler Jungen  a netrvalo dlouho a i ta městská byla zabrána pro změnu vojákům. Proto učitelům nezbylo nic jiného než zřizovat vyučování po domech rodin, které se k tomu samy nabídly.

Během války se tam často rozeznívaly sirény varující před nálety. Spojenecké stíhačky přes jejich oblast létaly na německá města. Ze strážního domku bylo vidět na letiště. Pan František s otcem často sledovali dalekohledem německé stíhačky.
Ke konci války bylo každý den nebe plné letadel. V nedalekém Boršově bylo jedno sestřeleno, při jeho pádu zemřeli dva piloti.
Spojenecké letectvo odstřelovalo lokomotivy, aby pak nemohly sloužit k evakuaci. Takovým pilotům se přezdívalo kotláři.
Podobný nálet se uskutečnil i na Budějovické nádraží. Otec pana Stropka tam ten den spolu se speciální četou pokládal nové koleje. Když se rozezněly sirény, všichni se běželi schovat do otvoru ve stráni, který sloužil k odtoku vody. On už se tam ale nevešel, proto v záchvatu paniky vyběhl na stráň a schoval se do vykopané díry. Když započalo bombardování a celé nádraží zchvátil obrovský masakr, jedna bomb vlétla i do stráně a všichni jeho kolegové tam zemřeli. Byl zázrak, že on přežil ale tento zážitek ho poznamenal do konce života. Dlouho se poté léčil s psychickými problémy.

Další hrůzný zážitek před koncem války se odehrál v dubnu. Kolem strážního domku projížděl vlak smrti. Lokomotiva s otevřenými dobytčími vagóny, která evakuovala koncentrační tábory jela pomalu. Rodiče panu Františkovi zakázali vycházet ven, ale on stejně vyběhl před dům a viděl tak všechny ty nebožáky nacpané ve vlaku. Na konci byla budka se záchrannou brzdou, kterou střežili dva vojáci se zbraněmi a kdokoli se pokusil z vlaku vyskočit, toho nelítostně zabili. Lidi, kteří umírali při cestě, vyhazovali ven.
 
Demarkační čára procházela mezi Budějovicemi a Krumlovem. Když němečtí vojáci věděli, že už je vše ztraceno, prchali z Budějovic do Krumlova, aby byli zajati Američany a ne Rudou armádou. Zbraně odhazovali do stoky a tanky nechávali stát v krajině. Takových „hraček“ pak využívaly nejen malé děti. Když Američané v jeepech pomalu projížděli mezi prchajícími Němci, děti za nimi běhali a dožadovaly se pozornosti, které se jim nedostávalo.

Jako první z Rudé armády se k nim dostaly gardové jednotky. Vzdělaní lidé, kteří se zdrželi jen krátce, aby zajistili terén. Navštívili i strážní domek rodiny Stropkovy.
Ve Včelné byla vila, která před válkou patřila židovské rodině, které byla zabavena a během protektorátu v ní žili němečtí důstojníci. Za osvobozování se do ní nastěhovali Rusové. Vedle ní byla stará cihelna, kde zřídili garáže a na okraji lesa postavili provizorní sruby.

Takzvaná okupační armáda, která se většinou skládala z menšinových národností Sovětského svazu a měla na starosti praní, vaření a podobné práce se s tamějšími obyvateli spřátelila. Měli obrovské množství koní, které samozřejmě malé kluky přitahovalo. Učili je na nich jezdit bez sedel do řeky a podobné triky. Pan Stropek se zamiloval do bílé klisny. Když se Rudá armáda stahovala a balila tábory, jeden z hodnostářů dal onu klisnu panu Františkovi, jako dárek na rozloučenou. Ten ji nadšený vzal domů a sliboval rodičům, že se o ni bude starat, ale ani to nestačilo. Jeho otec ji druhý den vzal do vsi a prodal ji.