Vzpomínky na pobyt v socialistickém Rusku

Někdy na jaře roku 1987. „No ty jsi se zbláznila, poslat moji milovanou jedinou vnučku na tábor do Ruska. Pamatuj si, z východu nikdy nic dobrého nepřišlo a ty ji tam pošleš. Takhle nějak začalo vyprávění mojí mámy o dobrodružné cestě na pionýrský tábor do tehdejšího Sovjetského svazu, zachycující rozhovor mezi babi Marií a prababičkou Libuší.

Jenže cestovat nebylo v té době vůbec jednoduché. Betty, abych mohla vyrazit, musela jsem mít souhlas místní pionýrské organizace a získat další povolení. Nebyly komerční banky, rodiče mi museli vyřídit devizový příslib na základě kterého mi mohli u Státní banky Československé proměnit místní měnu ruble. Vypsat vývozní doložku, kde se uvádělo, co vyvážím a podobné blbosti z mého tehdejšího pohledu. Taky se muselo vyřídit něco jako pas, protože pas jsem jako dítě neměla. Pamatuju si, že tam byla dokonce i fotka.

Na konci školního roku v roce 1987 jsem dostala vysvědčení a ještě večer vyrazila na tábor vyzkoušet ruštinu od paní učitelky Zítkové v praxi. My jsme se neučili jako vy angličtinu, ale povinně od páté třidy všichni ruštinu. Táta z ní dokonce myslím i maturoval. Angličtinu nebo němčinu jsme měli až na střední škole.
Zpět k cestě. Původně jsme měli do Voroněže letět, ale nakonec jsme jeli vlakem, s přestupem v Moskvě. Musím řici, že jsme se v Čierne pri Čope, přechod ze Slovenka do Sovjetského svazu docela báli. Kolovaly různé historky a mi měli bujnou fantazii.

Pamatuju si, jak nám říkali, že v Moskvě na nádraží, když jsme tahali obrovské těžké kufry a čekali na vlak do Voroněže ať na kufrech sedíme, nebo budeme celý měsíc nosit, to co máme na sobě. A měli pravdu. Zpět jsem se vrátila chudší o boty a hodinky. Ale to předbíhám, ty mi ukradli až na táboře.

Jak jsme později pří výletu do Voroněže viděli, tehdejší Rusko byla docela chudá země, kde toho v obchodech moc nebylo, spíš nic než moc, takže je i chápu.

Tábor na který jsem tenkrát jela nebyl tábor jak ho znáš z Řečkovic, stanový nábor s podsadami nebo teepe, ale obrovský soubor obytných budov s náměstím, kinem a jídelnou.

Samotný tábor byl fajn, chodili jsme na diskotéky, do kina kde se promítali filmy v ruštině, takže Nu, pogodi a Angeliku v ruštině jsme měli sjetou několikrát. Moje ruština se docela zlepšila, našli jsme si ruské kamarády a někteří i první pubertální ruské lásky. No, normální děcka. Musím říci, že děcka, co jsme s nimi kamarádili, byly strašně fajn. Dobrosrdeční. Měla jsem tam kamarádku Ženju, chvíli po táboře jsme si psali, ukazovala mi, že její tatínek stavěl v tehdejším Československu přehrady.

Každý den jsme měli společně s celým táborem nástup u nějaké vlajky ve svátečním pionýrském kroji. Bledě modrá košile, o něco tmavější sukně a pásek se sponou s nápisem vždy připraven. To bylo heslo z pionýrského slibu. K budování socialistické vlasti bud připraven a odpovídalo se vždy připraven.

Šmankote, jídelna. Mojí vzpomínkovou optikou to byla rozlehlá místnost, kam jsme chodili jíst. Jenže my už ke konci ani moc nejedli. Každý byl k obědu borš a mleté maso. Měsíc, dovedeš si to představit? Takže ke konci jsme frčeli na chlebu s česnekem a snili o smažáku, švestkových knedlících a jiných dobrotách. Roky jsem nejedla sekanou, ani tu od tvojí prababičky. Normálně jsem byla hubená, ale z tohohle tábora jsem se vrátila ultra hubená. Taky mě při přechodu na normální stravu bylo potom v Česku hodně špatně.

Ale ne všechno bylo špatné. Vzali nás na výlet do cirkusu, ruské cirkusy byly vyhlášené a tohle bylo wow, dnešní terminologií. Jó, a taky měli moc dobrou zmrzlinu. Taky nás vzali v rámci výletu do obchodu, ale tam kromě čokoládových bonbónů nic moc nebylo. Aspoň já si to tak pamatuju.

A chodili jsme plavat do řeky. Koryto řeky bylo docela hluboké, takže jsem musela holt plavat a přestat se bát, když nedosáhnu na dno.

Tábor proběhl docela v pohodě a my jsme se vraceli po měsíci domů. Cesta domů byla .. no počkej. Ještě na táboře nám řekli, že se podařilo pro cestu zpět koupit jízdenky do vagonu, kde nejsou jednotlivá kupé, která by se dala zamknout, ale jeden vagon kde jsou jednotlivé ničím neoddělené postele. Takový velký hostel. Od té doby jsem takovým vlakem nejela.

Na zpáteční cestě jsme Moskvě jedli v obrovském hotelu s velikou jídelnou. Rusové mají sklony mít všechno obrovské. Jenže zase borš, i když moc dobrý a zase mleté maso. Ach jo. To naše zklamání cítím, ještě dnes…
Jako každý správný pionýr jsme se museli jít podívat do muzea Vladimíra Iliče Lenina. To je ten pán s tvého oblíbeného vtipu zapnu televizi Lenin, otevřu noviny Lenin, bojím se otevřít konzervu…

Tam jsem dostala odznáček a jinak si už bohužel moc nepamatuju. Ale co si pamatuju docela přesně je mnohahodinová fronta na vstup do mauzolea s vystaveným Leninem. Bylo teplo, měla jsem povinný pionýrský kroj s červeným pionýrským šátkem a rifle. Když jsme se balili, neměla už jsem kam dát kolíčky na prádlo, tak jsem je strčila do kapes u riflí. Měla jsem tenkrát rifle z Maďarska, protože jinak se tady nedali koupit, s vypouklými našitými kapsami s kolíčky na prádlo.

Když jsme vstoupili do mauzolea, uviděli jsme na podlaze nádherný červený koberec, který byl po celé délce cesty až k rakvi, kde ležel Lenin. Každých pár metrů cesty stál voják se zbraní na stráži, tak jak to znáš třeba z Pražského hradu. Jenže cesta vedla myslím tenkrát do podzemí a těch vojáků tam bylo docela dost. Jednomu z nich se nezdáli moje nadité kapsy, a namířil na moje kapsy zbraní, co měl v ruce. Na konci pušky bodák. No nic moc pocit. Musela jsem vytahat kolíčky na prádlo a ukázat, že jim ho chudáka nechci vyhodit do povětří. Pak mi dal pokoj. Z Lenina si jen pamatuju, že ležel ve skleněné rakvi, nohy už přikryté, ale na toho vojáka a pocit, když na tebe někdo míří zbraní, si pamatuju dodnes.

Ještě jedna vzpomínka. Když jsme dorazili na hraniční přechod, už si nepamatuju, kde přesně do bylo, mezi Sovjetským svazem a Československou socialistickou republikou, dva kluci z tábora si na fotkách v cestovních dokladech nebyli moc podobní, sovětští celníci je nechtěli pustit zpět do České republiky. Zachránilo nás, že část naší výpravy byly děti tehdejších příslušníků Sboru národní bezpečnosti, dnešní Policie, kteří měli jako vedoucí mladé policajty. Kteří nakonec pomohli, abychom mohli pokračovat v cestě domů. Žádná legrace to nebyla, mi na těch hranicích čekali pěkně dlouho, a tím myslím fakt hodně dlouho.