Babiččin příběh

Babička bydlela v Rájci-Jestřebí, městské části Karolín, ale vždycky říká že to je vesnice Karolín, protože to tak kdysi bylo.

Bydlí v jednom z původních domů, za kterým má dvorek, dnes už jen se slepicemi, ale dřív zde byli i krávy, husy, prase, za tím dvorkem je obrovská zahrada, na které byl sad, tam se vždy sešla celá rodina a sbírala úrodu, za zahradou bylo ještě větší pole, které obdělávala nejen rodina.

Měli jenom jednu panenku a kočárek, se kterými si hráli společně se sestrou.
Do školy chodila pěšky do Rájce, pak se vyučila kuchařkou v Lomnici, kde byla na internátu, kterému říkali „Morčinec“. Poté pracovala Na Rudce jako kuchařka, pak šla pracovat do Skalice nad Svitavou, taky jako kuchařka. Ale nezapomněla si život užívat „Jednou jsme přišli ze zábavy o půl šesté a o půl sedmé mě babička (moje prababička) už budila „Věro vstávej máš jít na vlak do práce! ””.

Potom byla sametová revoluce v roce 1989, ztratila práci, pak ale šla pracovat pro soukromníka, do městysu Černá Hora, kde to popisuje takto: „Tam jsem se nadřela, no tam jsem se neměla dobře.“

Navzdory těžké práci a nelehkým podmínkám si babička vždy zachovala svůj humor, energii a lásku k životu. Její příběh mi ukázal, jak náročný mohl být život dříve, a také to, jak důležité je vážit si rodiny a hodnot, které nám předávají naši blízcí.