Amerika v Den nezávislosti

Moje maminka se rozhodla v jejích 20 letech odjet pracovat do USA, kde v této době již pracoval její kamarád.
Vše si zařídila sama bez dnešních technologických vymožeností, a domluvila se se svým kamarádem, že přijede autobusem z New Yorku do Nashvillu, kde již měla domluvenou práci v známém americkém obchodě Target. 

Z Prahy maminka vyjela 4.7. 1996 ráno. Nikdy předtím neviděla tak velké letadlo jak právě to, kterým letěla. Do New Yorku letěla téměř deset hodin, a dorazila okolo sedmé večer na letiště.

První věc, co chtěla udělat po tak dlouhém vyčerpávajícím letu, byla najít toaletu. Maminka se anglicky učila ve škole, takže věděla, že má hledat nápis WC, nebo toilets. Poté co bloudila po letišti už nějakou dobu, a všude viděla jen místnosti s názvem restrooms, pod kterými si představovala odpočívárnu pro unavené cestující, tak se rozhodla někoho zeptat, a poprvé v životě vyzkoušet svoji angličtinu s rodilým mluvčím. K jejímu překvapení se dozvěděla, že v americké angličtině slovo restrooms neznamená odpočívárna, ale záchody.

Z letiště maminka dojela na hlavní autobusové nádraží, odkud chtěla dojet dálkovým autobusem do Nashvillu. Tato cesta měla trvat celý den, takže v Nashvillu ji očekávali okolo desáté večer 5.7.

Když si šla koupit lístky, tak ji velmi zmátlo, že ani jedna pokladna nebyla otevřená, a celé autobusové nádraží působilo velmi liduprázdně. Za chvíli si maminka povšimla cedulky strčené za zavřenou pokladnou, kde bylo napsáno, že je dálkové autobusy ve státní svátek nejezdí. Netušila, že právě 4.7. je Den nezávislosti, největší americký státní svátek, kdy je všechno zavřené. Ve škole se totiž o historii Ameriky nikdy neučili. Veškeré historické události, co se týkaly západního světa, byly pro studenty východní Evropy tabu.

Její první myšlenka byla dát si svoji tašku, kterou nebyla schopna unést, do úschovny. Napadlo ji využít dlouhého čekání na noční procházku New Yorkem. Bohužel i úschovny byly zamčené. Začala tedy hledat místo na autobusovém nádraží, kde by mohla přespat. Všimla si skupinky lidí, kteří měli rozložené noviny The times, na kterých podřimovali. Mamince to přišlo jako skvělý nápad a vytáhla tedy svůj český časopis pro ženy, Vlasta. Vytrhala z něj stránky, rozprostřela je na zem vedle této skupinky lidí a usnula. O půlnoci ji probudila policie, která vyháněla lidi, co vedle ní spali. Byli to totiž bezdomovci. Když přišli za maminkou a ta jim ukázala svůj pas, byli zděšení, co tak mladá dívka dělá ve společnosti bezdomovců v nejnebezpečnějším koutě autobusového nádraží. Osobně ji doprovodili do malého bistra naproti nádraží, a přikázali jí, že se nesmí z bistra hnout, dokud se neotevřou pokladny na autobusovém nádraží. Dlouhé čekání si zpříjemňovala posloucháním hudby na Walkmanovi. O pár hodin později si k mamince přisedl mladý Američan, který jí nabídl, že se společně mohou podívat na film na jeho Watchmanovi, což byl pro maminku neznámý malý příruční přistroj na přehrávání filmů. Po nějaké době se chlapec zvednul a věnoval ji tento přístroj. Díky němu čekání uběhlo mnohem rychleji.

Ráno se konečně dočkala svého autobusu. Do Nashvillu dojela tedy s velkým zpožděním, a až tehdy mohla dát vědět z telefonní budky své rodině, že dorazila v pořádku.

Poté, co mi maminka řekla tento příběh, tak jsem přemýšlela, jak těžké to muselo být bez telefonu. Já bych si byla bez telefonu rozhodně bezradná.