Osudy mého dědečka spojené s okupací v roce 1968

Z vyprávění mého otce jsem se dozvěděl, že dědeček Luboš patřil k lidem, který zastávali principy a hodnoty svobodné a demokratické společnosti, vážil si demokratických ideálů první republiky, velmi obdivoval a ctil jejího zakladatele - prvního československého prezidenta T.G. Masaryka i jeho pokračovatele prezidenta Edvarda Beneše. Totéž platilo o příslušnících československých legií za jejich působení během 1. světové války a jejich významné roli, kterou sehráli při vzniku samostatné Československé republiky. Velkým vzorem a příkladem vlastenectví a občanské statečnosti mu byl jeho strýc Josef Nejezchleba, který odešel bojovat za osvobození ČSR do zahraničí a stal se letcem – pilotem 311. bombardovací perutě RAF ve Velké Británii, kde také zahynul.

V době obrodného procesu v osmašedesátém roce se proto jako odborář sám velmi aktivně zapojil do tehdejšího politického dění a dokonce osobně uvítal čelného představitele pražského jara a předsedu Národního shromáždění Josefa Smrkovského při jeho návštěvě uherskobrodské zbrojovky. Po srpnové okupaci „bratrskými“ vojsky a nástupu normalizace mu tak v závodě začala hořet půda pod nohama. Nakonec jej politické klima v podniku donutilo opustit technickou profesi ve vývojovém oddělení zbraní, která ho bavila, a přesunout se do dělnické profese. Tenkrát postihl stejný osud několik tátů, kteří odešli od mladých rodin. Přesvědčovali se navzájem, že je k tomu vede neutěšená finanční situace, což byla nepochybně také pravda, protože z tehdejších platů sotva zaplatili nájem a skromné živobytí.

Ve skutečnosti v tom byl ještě jeden problém. Během okupace sovětskými vojsky v srpnu osmašedesátého roku umístil děda Luboš spolu se svými dvěma největšími kamarády a kolegy z práce na střechu závodu velký československý prapor s černou stuhou. Na to sovětští vojáci reagovali střelbou ze samopalů. Naštěstí nikdo z trojice nebyl zasažen ani zraněn. Asi rok poté začaly v podniku prověrky a čistky, a protože si byl děda vědom, že by jim tento čin přičetli a také proto, že se chtěl vyhnout prověrkám, rozvázal ke konci roku 1969 pracovní poměr a odešel na montáže.

Sám na tu dobu vzpomínal takto: „Byla zima, všechno co jsme chytili do rukou bylo ledové a těžké a nám mrzly prsty. Poprvé jsme stáli nad hromadou stojek, plechů, šroubů a matek a nedovedli si představit, že z toho může něco vyrůst. Ale skoro všichni jsme měli maturitu a číst výkresy nám nedělalo problém. Protože jsme byli maturanti z průmyslovky, říkali nám ostatní montéři ,študentiʻ! Stavěli jsme nejdříve sklady, obchody, zázemí pro elektrárny, například v Dětmarovicích, dokonce v Mimoni školu pro děti ruských vojáků. Nad první výplatou babička Alenka žasla, že je možné tolik peněz vydělat za měsíc! Ředitelem podniku byl nějaký Ivan Raguljič. Byl to Chorvat a ohromný člověk! Nechával nám naprostou volnost a o naše politické názory se nestaral. Když viděl, že se nám daří a vyděláváme, poslal celou naši partu po třech letech za odměnu pracovat do Polska. Každého z nás do jiného města, kde jsme měli stavět různé montované stavby.“

Dědu Luboše vyslal jeho podnik Rudné doly Jeseník - montáže do Poznaně. Dědeček byl šéfmontérem a dohlížel na polské pracovníky. Učil je, jak stavět velké celky, kterým oni říkali „budynky“, kontroloval je a odpovídal za jejich práci. Ředitel Raguljič byl na vyslance své firmy, kteří ji v Polsku dobře reprezentovali, pyšný, jejich práce si vážil a dokázal ji patřičně ocenit. Děda Luboš jezdil z Poznaně každý měsíc domů a mezitím za ním jezdila babička Alenka, anebo ho navštěvovala i společně s oběma syny – mým tátou a jeho bratrem. Když se dědeček po sedmi a půl letech kočovného montérského života rozhodl dát v podniku výpověď a vrátit se domů k rodině, byl ředitel Raguljič dost naštvaný a současně hodně zklamaný, protože něco takového mu zatím žádná parta montérů vyslaná do zahraničí neprovedla.

Už dva roky poté, co děda dal výpověď v uherskobrodské zbrojovce a odešel pracovat na montáže, se finanční situace jeho mladé rodiny natolik zlepšila, že si mohla konečně dopřát svou první dovolenou u moře. Poprvé to byl letecký zájezd s Čedokem k Černému moři do Bulharska. Nakonec byli v Bulharsku celkem třikrát a pokaždé si z dovolených přivezli spoustu zážitků a krásných vzpomínek. Ani nepřízeň doby dědečka Luboše nepoznamenala, ale naopak se ukázalo, že se i se svými kamarády dokáží uživit vlastníma rukama a k tomu ještě finančně zajistit své rodiny.