Vpád německých vojsk očima mého dědečka

Pamatuji si 15. březen 1939, den vpádu německých vojsk do naší republiky a vznik protektorátu; byl to pošmourný den, mírně pršelo, po ulicích se valily proudy německých aut. My děti jsme nic z toho, čeho se obávali naši rodiče, nechápali, ale tu tíseň, která na ně doléhala, jsme prožívali také. Pokud se dospělí kolem nás bavili o politice, tak si dávali pozor, abychom něco nezaslechli a pak to někde neopakovali a někdo nepovolaný by to mohl zaslechnout. Nemusel to být zrovna Němec, ti nám ani nerozuměli a ani po tom neslídili; horší byli udavači, kterých bylo dost, na ty bylo nutno si dávat pozor. První třídu jsem začal navštěvovat v roce 1941, už tedy za německé okupace. Učitelé ve škole nás sice poučili, kdo je teď místo Masaryka na obrazech ve třídě („To je vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler,“ a „to je president protektorátu Čechy a Morava Dr. Emil Hácha“) ale nic dalšího nám nesdělili. Doma jsme se toho také moc nedozvěděli, a tak já jsem se prý jednoho dne zeptal: Maminko, když je náš vůdce, kam nás vede? Maminka už se nezdržela s zahučela, spíše jako pro sebe, ale slyšitelně i pro mne: Do záhuby! Nevím, jak jsem na to reagoval, ale maminka se křižovala, co vlastně řekla, že když to někde zopakuji, tak bude zle. Nebylo; já jsem si nad těmi záhadami spíše přemýšlel sám pro sebe.

Jen jednou jsem mamince způsobil pernou chvilku, když v tramvaji v Ostravě, jsem se zeptal: A maminko, může město mluvit? Maminka se podivila, co mě to napadlo, a já jsem prý to nahlas vysvětlil: No přece Volá Londýn! Celá tramvaj strnula, slyšel to i řidič a za chvíli, při zastavení na zastávce se na maminku obrátil se slovy: Paní, tady je ta zastávka, co jste se na ní ptala… Maminka hned pochopila, že je to pro ni nabídnuta záchrana; popadla mě a vyskočila z tramvaje. Nebyla to zastávka, kam jsme chtěli dojet, ale byla to jediná možnost, jak se vyhnout nebezpečí, kdyby v té tramvaji seděl někdo, kdo by to chtěl zneužít (o takové nebyla nouze). Ale všechno dobře dopadlo.

Postupně jsem se všechno dozvěděl, hlavně se spolužáky ve škole jsme si ledaco řekli, a tak jsme si dávali pozor. Taky jsme si někdy zazpívali: Kde domov můj, Hitler je vůl…, to se pěkně rýmovalo, ale vždy jsme se museli rozhlédnout, jestli někdo nepovolaný neposlouchá. Také jsme ze začátku války viděli řadu spoluobčanů, kteří nosili na oblečení žlutou židovskou hvězdu s nápisem „Jude“, nikdo nám nevysvětlil, co to znamená. Takže o politické situaci jsem se dozvídal spíše od spolužáků, kteří někde něco slyšeli, od rodičů jen málo. Vzpomínám si, jak při nějakém hovoru o politice mezi dospělými padlo jméno Churchill, vyslovováno Čerčil; myslel jsem si, že se mluví o nějakém čertovi.