Rozhovor s prababičkou narozenou v roce 1926

Co dělali tví rodiče?

Tatínek byl kolářem, v Dobřínsku měl malou dílnu na domku. Když se vyučil, 20 let vandroval po světě a ženil se až ve 44 letech. Po světě chodil obvykle pěšky. Vydal se z Vídně, půl roku někde pracoval jako nádeník a pak šel dál. Tak došel až do Berlína.

A máma?

Maminka byla o 18 let mladší. Když se tatínek vrátil z vandru zpátky do Dobřínska, bydlela hned vedle a nakonec si ji vzal. Stejně jako babička pracovala v domácnosti.
Bylo nás pět dětí a maminka se vyjma nás starala o pole. Bylo spíš takové menší políčko, jen pár měřic.

Kam jsi chodila do školy?

Na vesnicích byla škola do páté třídy. Do vyšších tříd se pak chodilo do Krumlova, do tzv. měšťanky, to bylo 4km od Dobřínska, co jsme každý den šlapali pěšky. V měšťance jsme do jedné měli školu, do dvou bylo volno a do třech byla nepovinná němčina. Do ní jsem musela jediná chodit.
To jsem netušila, jak mi to přijde vhod později. Když nás zabrali, němčina byla povinná a já už byla o dva roky napřed. A všichni ode mě opisovali.

Jak to vypadalo doma?

Dům byl jen dvě světnice a kuchyň a tam nás bydlelo osm.
Na dvoře jsme měli čtyři prasata. Dvě jsme vždy prodali a dvě zabili. Dále jsme měli kačeny, husy, králíky, slepice a dvě kozy. Kozí mléko ale nikdo nechtěl pít, tak jsme ho dávali prasatům a kupovali litr od sousedů, kteří měli kravku. Když maminka ale zadělala na buchty s tím kozím, to se mi zvedal žaludek.

Měli jste husy, kačeny… ty jste pak zabili a snědli?

Něco jsme prodávali. Třeba kůzlata se prodávala na trhu v Ivančicích, to je 10km daleko. Maminka mě uvázala do plachty kůzle, sobě dvě a šli jsme. To jsi měla vidět, jaké to bylo šlapat s houpajícím kůzletem do Ivančic.
Nic jako obchod v Dobřínsku nebyl. Brambory jsme si vypěstovali a chléb jsme pekli z žitné mouky – obyčejně jeden pecen za týden. Pro ten jsem jezdila s trakačem, ve 14 letech bych ho sama neunesla. Ale byl to moc dobrej chleba.

Co jste dělali ve volném čase?

Třeba jsme se chodili koupat do rybníku, místního hasičáku. Dopoledne tam byly husy a kačeny, odpoledne tam byly děti a večer tam byli dospělí. A někdy se tam plavili i koně. Bez problému se to tam všechno vykoupalo, ale nikdy neobjevila žádná infekce.
V zimě rybník zamrzal. Tatínek nám jednou koupil brusle na klíček. To byla taková zvláštní brusle, do které se vsunuly boty a klíčkem se to utáhlo. A my se sestrou jsme měly brusle dohromady, každá jednu brusli a druhou se odrážely.

Co kluci?

Za klukama se většinou chodilo na tancovačky a na myslivecké nebo hasičské plesy. Během války byly samozřejmě tancovačky zakázané, takže jsme vzali starý gramofon do stodoly a trdlačili ve stodole.
Mně se líbil jeden kluk, Vašek se jmenoval. A povídal, že by chtěl se mnou chodit. Ale vzít si mě nemůže. On měl totiž ještě sourozence a tak musel vyněžit peníze, aby je mohl vyplatit. Lidé se běžně brali, aby se spojila třeba dvě pole vedle sebe.

Řekni mi něco víc o Dobřínsku. Byly sousedské vztahy přátelské nebo naopak existovala nějaká rivalita?

I tak, i tak. Nejvíc mě štvali Lidovci – to byli agrárníci, sedláci. Starosta a všichni nejbohatší byli v předsednictvu a chodili s nosem nahoru. Jak přišli k moci komunisté, ze všech byli najednou komunisti. Ráno šli do kostela, potom strčili kancionál do kapsy a šli do hospody.

Komunisté se ve vesnici objevili jak?

Komunisté byli většinou domkaři a ti, co nejvíc pracovali. Táta chodil často hrát do hospody karty. I farář tam chodil mastit karty. Tatínek mi vždycky říkával: „Kdyby nebyl farářem, tak by byl komunistou.“

Co auta? Měl někdo auto?

Na celé vesnici bylo jediné auto, to měl velkostatkář. To byla taková bugatka a později pořídil ještě hadraplán. Ti měli úplně všechno, ale měli jen jedinou dceru. Ta se mohla v zimě do měšťanky vozit na saních – my šlapali v závějích a oni si to frčeli kolem. Dcera jim pak umřela na tuberu a mi si pak říkali, k čemu jim to bohatství nakonec bylo, když jim jediná dcera umřela.

Dá se říct, že jste byli chudí?

Můj bratranec vždycky říkával: „Vykládej, jak jste byli chudí.“ A já mu odpověděla: „My jsme nebyli chudí, jen jsme neměli peníze.“ Tatínek si napsal účty a mě pak poslal obejít sousedy a vybrat peníze.
Já to obešla a nedostala ani korunu. Jeden řekl: „Až prodám prasátka.“, druhý zas, že nám obdělá na poli, třetí, že tatínkovi doveze z lesa dřevo.

V roce 1933 vyhrává volby strana NSDAP a o pět let později přichází mnichovská zrada. Jak jste to tehdy vnímali?

V roce 1933 jsme nic nevěděli, o výhře nacistů v Německu se na vesnici nemluvilo. V roce 1938 jsme patřili k pásmu, které bylo zabrané. Dobřínsko se přejmenovalo na Dobschau a Krumlov na Mährisch Kromau. My jsme byli hned u hranic a když jsme chodili na pole, museli jsme se prokazovat propustkou.
Jednou jsem jako obvykle šla na naše pole osekávat řepu. Na hranicích stál německý voják a jak byl netrpělivý, na nic nečekal a sáhl mi do brašny. V té brašně jsem měla srp a samozřejmě se ošklivě pořezal. To mně ztuhla krev v žilách, jak řval bolestí … ani nechci domýšlet, co se mohlo stát.

Zůstali v Dobřínsku nějací vojáci po vyhlášení okupace?

Němci nás zabrali a zase odešli, jen v Krumlově zůstala malá posádka. Válka nás na vesnici tolik nezasáhla. Až ke konci války u nás probíhaly přestřelky, my se schovali do sklepa a každý dům schytal nějakou tu kulku. Jak začali Němci prohrávat, tak nás pustili. Tlačili je Rusové a Dobřínsko s Krumlovem jim dělalo na frontě špici.

Jednou si říkala, že do vesnice přišli partyzáni.

Ti chodili hlavně v noci a do velkostatků. To byl slyšet kvik prasat přes celou vesnici, jak je zabíjeli. Partyzáni ale byli vnímáni spíše přátelsky, hodně lidí z vesnice jim pomáhalo.

Pak přišla ruská fronta – byli u vás nějací Rusové?

Byli u nás. U nás naproti bydleli nějací Němcovi a jejich otec pěstoval a rouboval mladé stromky. Když přijeli, tak mu to všechno seřezali a maskovali jimi tanky. Pan Němec byl úplně nepříčetný, málem se tam s Rusama pozabíjeli.
Rusové byli … hodně divocí. Mám pocit, že snad ani neuměli číst. U nás na dvoře měli kuchyň, někde sebrali nějaké ovoce a naházeli je do našeho kotle.
Já tehdy dostala za úkol přešívat důstojníkům takové bílé pruhy, co měli pod límcem. Doma jsme neměli náprstek, takže jsem měla ruce úplně děravý. Ale dlouho u nás Rusové nebyli.

Znala jsi nějaké Židy?

V Krumlově byli Židi, jejich dcera Erna Glicmanová se mnou chodila do školy. Všechny obchody na náměstí byli jejich. To byli opravdu praví obchodníci. To jsi byla na odchodu, už jsi zavíral dveře a oni stále prodávali: „Ještě vám ukážu toto, podívejte se na to, třeba se vám to zalíbí.“ Trochu mi připomínali Poláky – ti měli sotva dvě kravaty v průjezdu a s tím obchodovali.
Pak je deportovali a jediná Erna se vrátila.