Příběh mého pradědečka z 2. světové války

Můj pradědeček Josef Habr byl 30. 8. 1943 totálně nasazený na nucené práce do Německa. Pracoval ve městě Schwarzheide u Cottbusu (Chotěbuz) v továrně Brabag nejprve jako stavební dělník a později jako dělník s nářadím. Nedaleko místa kde pracoval byl, tábor kde byli internováni židé. Tito židé chodili pracovat do stejné továrny jako můj pradědeček. Pradědeček se tam s několika z nich (pravděpodobně 5) tajně scházel a dával jim k jídlu chleba, tím jim zachránil život.

Tito židé Anna a Adolf Löblovi a rodina Čilých se po válce vrátili domů do Prahy. Již několik dní po skončení války (13. 5. 1945) zaslali pradědečkovi dopis, ve kterém mu děkovali za všechno, co pro ně udělal. Prohlásili, že bez jeho pomoci by zde již nebyli, a proto nikdo z nich na něj nikdy nezapomene.

Několik let po válce se tito lidé odstěhovali do Izraele. Dalších 45 let, každý rok na Vánoce zasílali oni a později jejich syn jako dárek přání a peníze k Vánocům jako důkaz stálého přátelství.

V Izraeli je místo, kam židé sázeli strom pro člověka, který jim zachránil život. Je možné, že ho tam má i můj pradědeček.