O Rusavě

Jako malý jsem vyrůstal v obyčejném městečku Hulíně. Ze svých dětských i mladistvých let od tam mám spousty vzpomínek, které mi vykouzlí úsměv na tváři a přinutí budoucí hodinu a půl ládovat všechny tyto nádherné momenty do své vnučky. Hodně z nich se však stáčí k oné řece, protékající mým rodištěm, o které si dnes budeme povídat.

Rusava je řeka protékající Tlumačovem, Holešovem, Rusavou a samozřejmě Hulínem. Nejradši vzpomínám, jaká byla o zimě. Každý rok řeku pokryla dost tlustá vrstva ledu na to abychom na ní mohli bruslit, hrát hokej anebo prostě jen tak blbnout. Často jsme o prázdninách ve skupince jeli proti proudu po ledě přes Pravčice až k Holešovu a zpět. Po cestě tam bychom narazily na pár splavů, které jsme museli po suchu obejít. Zpáteční cesta však byla výrazně zajímavější, jelikož jsme jeli naplno splav nesplav. A když už jsme k jednomu dojeli, bez jakéhokoliv brždění, což se na ledových bruslích zas tak dobře ani nedá, jsme ho přeskočili a mířili zvesela dál. Po celém tom dni a zhruba dvanácti kilometrech jízdy jsme se pak uondaní a s bolavými chodidly vrátili domů a skočili rovnou do postele. Ve všedních dnech jsme pak využily řeky při cestě do školy. Většinou jsme kvůli skotačení na ledě potom přišli pozdě do školy a dostali výchovný pohlavek od pana školníka.

Později, když se zima pomalu obracela v jaro, začala zmrzlá plocha tát v pouze kry podél kamenných zídek široké asi půl druhého metru. Po těchto krách bychom poté stále někdy chodily, jelikož byly pořád dost tlusté na unešení pár lidí. O volných dnech bychom si pak přinesli sekyrku a vysekávali si kusy ledu zhruba dva metry dlouhé a necelý metr široké. Po našich ledových vorech bychom pak s dřevěným pomocnými hůlkami sjížděli po proudu podél naší zmrzlé cestičky. Jednou jsem však doplul příliš daleko a nemohl jsem dosáhnout ani na jeden z krajů. Za křiku mých přátel jsem se nelítostně blížil ke splavu. Naštěstí mě proud zanesl ke břehu a s pomoci mých kamarádů jsem na sucho vyvázl živý a zdravý. A přesto že mě tento zážitek na značnou chvíli traumatizoval, jsme o pár minut v naší zábavě pokračovali.

Po zimě, když už všechen led a sníh zmizel, jsme si vyrobili vlastní lodičky a hráli s nimi kdo dřív ji převrátí nepříteli z protějšího břehu. Nebo jsme využili proudu a pouštěli je po vodě a závodili. Někdy po cestě do školy jsem narazil na čápa, jak se poflakuje okolo řeky. Jednou se postavil přes chodník a kvůli tomu jsem přišel pozdě.

Nehledě na období, Rusava bude napořád odpočívat mezi vzpomínkami z mého dětství.