Tátovo české občanství

Můj příběh je o tom, jak můj taťka získal české občanství. Přesuneme se tam, kde všechno začalo… Roku 1927 se můj pradědeček přestěhoval ve věku 14 let přes půl Evropy do cizí země, do Česka. Pracoval zde jako zahradník. Když mu bylo ale 26 let, vrátil se zpátky do Bulharska, kde mu rodiče vybrali ženu. Nikdy předtím tuto dívku neviděl a teď si ji měl vzít za ženu. V roce 1938 měli svatbu a nevěstu si přivezl do Česka. Později roku 1944 se tu narodila taťkova maminka (moje babička). Babička s její rodinou žila v Česku. Taťkův tatínek (můj dědeček) se poprvé v roce 1962 dostal do Česka na půlroční stáž elektrotechnika. Když stál po půlroce na nádraží a čekal na svůj vlak zpět domů přemýšlel, jak si prodloužit pobyt v Česku. Jako zázrakem se poblíž zastavilo auto s bulharskou poznávací značkou. Děda se s řidičem dal do řeči a zjistil, že mají problém s autem a hledají servis. Řekl si, že vlak jede i zítra a zavedl je ke svému známému automechanikovi. Cestou si vyprávěli a děda si povzdychl, že nemůže zůstat v Česku. Měl štěstí, že v autě s nimi byl člověk, který mu dokázal pomoci prodloužil jeho pobyt v Česku jako díky za dědovu pomoc s opravou auta. Děda tak tady mohl zůstat. Bylo ale pro něj těžké opustit svůj rodnou zemi, své rodiče, příbuzné a kamarády. V Česku potkal babičku a roku 1966 měli svatbu. Později se jim narodil můj taťka a protože babička i děda měli stále bulharské občanství, taťka ho dostal automaticky také. Neměli občanské průkazy, museli si každé dva roky prodlužovat povolení k pobytu. Místo rudé občanky měli zelené povolení. Měli na autě žlutomodré značky jako všichni cizinci. Díky svým cizineckým pasům měli jednodušší cestování do zahraničí včetně Jugoslávie a západní Evropy, kam se tehdy čeští občané mohli dostat pouze s devizovým příslibem, což bylo komplikované a pro mnohé nedosažitelné. Můj taťka nemusel jako cizí státní příslušník v Česku absolvovat povinnou vojenskou službu. Po revoluci se ale nikdo z rodiny nemohl účastnit kupónové privatizace. To znamená že zatímco občané Česka měli možnost pomocí kupónové knížky získat vlastnický podíl ve státem vlastněné společnosti oni nemohli. Jako cizinci měli také dražší topení v družstevním bytě, protože se na ně nevztahovaly dotace. Další nevýhodou bylo, že Česko bylo v unii dřív než Bulharsko a cestování s bulharským pasem bylo najednou složitější. V roce 1994 si taťkovi rodiče a jeho mladší sestra vyřídili české občanství. Z důvodu nemožnosti dvojího občanství se museli nejprve vzdát bulharského a až potom mohli dostat to české. Taťka si ho zařídil až když mu bylo 36 let. Od svých 17 let nejezdil do Bulharska, bál se, aby ho tam neodvedli na vojnu. Než stihl opět navštívit Bulharsko, jeho prarodiče už nežili. Teď jezdíme skoro každý rok na návštěvu naších bulharských příbuzných. Bohužel nás tatínek ani prarodiče nenaučili bulharsky, nezbývá nám tedy jiná možnost než komunikovat v angličtině, což můj tatínek považuje za svoji velkou chybu.