Dětství mé babičky a její pocity

Moje babička Olga se narodila v roce 1952, 7 let po ukončení II. světové války. V té době u nás nebylo nic. Nebyla televize, byl jen rozhlas. V obchodech nebylo zboží a lidé si museli šít sami oblečení. Ve 3 letech začala chodit do mateřské školky. Museli si nosit sami svačiny, protože to bylo úplně jinak než dnes. Neměli zde ani obědy. Protože vyrůstali u přehrady, většinu času trávili v přírodě. Celá odpoledne po školce byli venku a hráli různé hry. Po školce začala chodit na ZŠ. Chtěla být učitelka už od malička, proto nastoupila na střední školu a poté na pedagogickou fakultu. Na střední škole měli velice striktní školní řád. Dívky sw nesměly malovat a nosit krátké sukně, dokonce i někdo napsal článek do časopisu Mladý svět pod názvem „Školní řády řádí“, ve kterém tuto situaci popisoval. Tuto školu (dnes Gymnázium Vídeňská)později navštěvovala i moje matka, ale podle babičky už to bylo úplně jiné. Už od 6. třídy na základní škole hrála babička házenou a po přestěhování z Bystrce na Staré Brno začala hrát volejbal a hrála ho až do 30 let. Aby se dostala na její vysněnou školu, tak odmaturovala z českého jazyka, ruského jazyka, zeměpisu a dějepisu. Maturitu ukončila s průměrným prospěchem. Poté na pedagogické fakultě studovala tělesnou výchovu a ruský jazyk. Za babičku to byli 4 perfektní roky studia hlavně na katedře tělesné výchovy.

Poté nastoupila jako učitelka na umístěnku na Základní školu Hroznova a hned druhého dne je přehodili do Kohoutovic, kde otevřeli novou školu na sídlišti. Po roce se jí narodila dcera a za další rok syn. Poté se přestěhovali do Náměště nad Oslavou, 40 km od Brna, kde žije dodnes. Tam začala učit na další základní škole, kde učila až do důchodu. Na této škole učila 30 let.

21. srpen z jejího pohledu:

V roce 1968 má babička začala chodit do prvního ročníku SVVŠ v Brně. Měly partu holek a trávily spolu všechen čas. Přišly prázdniny po prvním ročníku SVVŠ a babička odjela s kamarádkami na chatu do Říček blízko Brna. Byly tam zhruba týden a přišel 20. srpen 1968. Jako vždy usnuly pozdě v noci a probudil je zvuk letadel. Všechny se posadily v posteli a jedna z nich řekla památnou větu:„ Už jsou tady!“ Tím myslely Američany. Celou noc byla slyšet letadla, a jelikož nebyly mobily, dozvěděly se teprve ráno, že to nebyli Američané, ale vojska z Ruska, Polska, Německa, Maďarska a Bulharska. Během dopoledne pro ně přijeli rodiče a odvezli je zpět do Brna.

Poslední týden prázdnin byly zavřené doma, jelikož je rodiče nikam nepustili, ale pak ze zvědavosti utekly z domu a začaly prozkoumávat ulice města Brna. Všude se setkávaly s ruskými vojáky, kteří jezdili v tancích a obrněných vozidlech. Vesměs to byli mladí kluci, kteří ani nevěděli, kde jsou a proč tady jsou.