Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa očima mojí babičky

Moje babička bydlela na vesnici 24 km od Brna, proto musela do práce jezdit autobusem. Toho osudného dne autobus zrovna projížděl Tuřany, když ho zastavili vojáci. Tenkrát ještě neměli televizi, takže nikdo nevěděl co se děje. Vojáci si začali povídat s řidičem autobusu, samopaly v jejich rukách naháněli hrůzu. Zhruba po pěti minutách konečně odešli, ale zakázali autobusu projet dál. Řidič se ovšem rozhodl že tenhle autobus do Brna musí dojet, sešlápl plyn a boční uličkou se mu podařilo objet zátaras. Všichni v autobuse se krčili strachy, báli se že uslyší střelbu, tříštění oken nebo dokonce svist kulek kolem jejich hlav. Nic z toho se naštěstí nestalo a autobus dojel do Brna. Babička se vydala do práce když v tu jí kdosi zastavil a vrazil jí do ruk proti-ruské letáčky, které po cestě roznesla, když konečně přišla a řekla všem co se stalo, okamžitě vyvolala paniku, ,,Co tady dělají?“ , ,,Bude další válka?“. Nikdo nevěděl co bude dál. Když babička šla na autobus z práce, nemohla věřit svým očím, na hlavním nádraží stálo několik tanků a na nich Sověti a před nimi dav lidí, který je vyháněl ,,Běžte pryč, my vás tu nechceme skandoval dav, když v tu se dělo jednoho kanónu začalo otáčet. Dav ztichl. Všichni se báli že tank vystřelí. Do toho absolutního ticha zazněl zvuk samopalu. Celý dav se během vteřiny rozutekl. Po cestě domů autobus opět zastavil v Tuřanech tentokrát ho ale nezastavili vojáci. Autobus nemohl jet dál protože, jeho kola nebyla stavěna na silnici rozdrcenou několika tucty tanků které po ní jezdily v předešlých hodinách. Tak si babička udělala dlouhou procházku domů, to ještě nevěděla že tohle se stane na dlouho její každodenní rutinou. Čím víc vojáků přibývalo na ulicích tím méně se na policích obchodů objevovalo základních surovin, z chleba nebo či mléka se na několik měsíců stalo nedostatkové zboží. Trvalo dlouho než se situace uklidnila, ale postupně tanky z ulic zmizeli, police obchodu se začali znovu plnit a život lidí se vrátil do “normálu“,ve kterém zůstal až do 17. listopadu roku 1989.