Zkouška odolnosti mladého jedince

Zkouška odolnosti mladého jedince – kouření tabáku.

Mladý člověk ve svém věku musel zdolat nepočítaně překážek. Na vlastní kůži bylo třeba zakusit, co život obnáší a na co je třeba se výhledově připravit. Hltal a připodobňoval si chování, zvyky a způsoby dospělých, či jiných vzorů hodných následování. Jednou s těchto kategorií bylo kouření tabáku. V biografu, na plakátech, v reklamách, všude na nás dotírali lahodící si kuřáci obojího pohlaví. Do jisté doby jsme veřejně a nanečisto „kouřili“ jako jen „cigára“ z rákosí. Suché, hnědé, dlouhé makovice po zapálení a rozfoukání čadili jako lokomotiva. Tyto jsme používali k zahánění komárů, kterých bylo u nás na jihu, v povodí Moravy víc než by bylo zdrávo. Používali jsme vícero osvědčených metod, ale tato byla více chlapská a blížila se skutečnému hulení. Když letadlo zatopené louky a Lužní Les skropilo nějakým smradem a většina komárů pochcípala, nebylo již třeba „cigár“ z rákosu a tudíž nazrál čas, zdokonalit se v chlapské činnosti. Není nad chlapa, který umí dovedně držet cigaretu palcem a ukazovákem, a dlaní krýt oheň před nepříznivými živly. V našem případě také před zraky všudypřítomných místních drben, a vyfukovat kouř do všech stran, jako na potlachu Apačů. Jen děvčata mohla, pokud byla na paloučku skrytá těmto zrakům, držet cigáro „ala“ Gréta Garbo a posílat dým vysoko, až do větví stromů.

Ústředním dodavatelem kuřiva pro nás byl „smeťák“. Bylo to místo na konci Hodonína směrem na Lužice, kam se vyvážel odpad z místních fabrik. Z armaturky struska, z Tatry odřezky z překližek, piliny a laťky a hlavně z tabáčky, jednou za měsíc traktorová vlečka cigaretových zmetků, dutinek a tabáku. Pro nás byly nejvzácnější, nerozřezané cigarety dlouhé půl metru i víc. Tyto jsme opatrně vyprostili z hromady tabáku, zarovnali na stejnou délku, abychom měli všichni stejnou startovací pozici, zkušeně slinou zalepili praskliny a přemístili se na naši základnu do lesíku k Červeným domkům. Tam, na lesním paloučku jsme si nařezali z březových větviček parůžky, které jsme zabodli do země, na ně položili dlouhé cigáro a zalehli k výkonu odolnosti. Zkouška spočívala v tom, kdo nejrychleji tuto cigáru vyhulí. Vítěz získal titul „Hulič měsíce“ (do vývozu další fůry s tabáčky), a nemusel se účastnit druhého kola. Zde bylo třeba vyšlukovat deseti centimetrové cigáro do co nejmenšího vajglu. Nejlépe do ztracena. To ovšem zavánělo spálenou pusou.

Nezřídka se stávalo, že zalehnuvší vykonavatelé této zkoušky pozvolna získávali barvu okolního lesa a slabší jedinci odvrávorali mezi houští, kde potupně vyprazdňovali obsah svého žaludku. Ovšem jasné pravidlo bylo, že palouček, jakožto naše základna, musel zůstat bezpodmínečně neposkvrněný. Pro případ, že by to některý z blijníků ještě pustil do kalhot, tak pro takového byl připravený titul „Kakaný Biskup“ Nevím už, jak to vzniklo, ale to oslovení se líbilo. Bohužel, ke zklamání všech, nikdo tento titul nezískal.

Tato výkonnostní zkouška však neměla mít dlouhého trvání. Při jednom takovém „ležení“, se sešla silná desítka. Bafání bylo tak intenzivní, při němž jsme vyprodukovali tolik kouře, že když šli chlapi do lesní hospody, tak si mysleli, že hoří les a tím nás vymákli.

Někteří z nás doma dostali pořádný výprask, někteří zaracha a ve škole jsme si vyslechli přednášku o škodlivosti kouření a zákazu rozdělávání ohně v lese.

Nic nového pod sluncem, my si mysleli svoje. Ovšem, tím pro nás tato činnost skončila. Jednu pozitivní věc to však přineslo. Kouření se mi zhnusilo a vydržel jsem nekouřit dodnes. Možná to umocnil i fakt, že můj otec byl silným kuřákem, a když doma rozepisoval notové party, jelikož byl muzikant, tak ho přes ten dým nebylo za stolem vidět. Celé rodině šaty smrděli kouřem a kamkoliv jsem přišel, tak se ten odér se mnou přemisťoval také. Příjemná věc to rozhodně nebyla a při různých návštěvách jsem se docela styděl. Chceš-li poznat obě stránky věci, není nad osobní zkušenost!