„…na základní škole jsem býval aktivním ministrantem v kostele. A ti byli vlastně takovou nepsanou opozicí k režimu. A na té škole bylo zvykem, že se každým rokem vyhlašovali vzorní žáci z každé třídy. Jejich fotografie byli vyvěšené na chodbě a byla to velká čest. A už se pomalu všechny vzorné žákyně z naší třídy vystřídaly a měla přijít řada na mě. I když jsem byl studijní typ, až bych řekl takový „šprtoun“, nemohl jsem tam být vyfocen, jelikož jsem nebyl pionýrem. Ve škole jsme ale měli pionýrskou kapelu a našim hlavním dirigentem byl učitel biologie, který neuvěřitelným způsobem hrál na varhany v dětském kostelíku svatého Michala. Nejspíše díky této funkci dirigenta pionýrského orchestru ho nechali na ty varhany hrát, ačkoliv jeho bratři, také učitelé, to měli zakázané. S kapelou jsme jezdili na různé besídky do továren, například na vánoční besídku Dědy Mráze. Vždy jsme za to dostali například párek. K tomu mě napadá historka, kdy se stalo, že kamarádi namazali tím párkem šmytec jednomu nepříliš populárnímu hráči na housle. No ten už měl dohráno tím pádem…
…Později to šlo do samozřejmě posudku, to že jsem věřící a ministrant. Když jsem se potom hlásil na elektrotechnickou průmyslovku Do Jičína, tak mě tam nepřijali, ačkoliv jsem měl samé jedničky. Ale to už se dělal kádrový posudek i na otce… Tatínek se potom byl ptát ve škole a bylo mu řečeno, že by mě rádi přijali ale že s takovým posudkem mě vzít nemohli. Ty posudky šli i z ulice, nejenom ze školy. Já jsem se tím taky nijak netajil, dělal jsem i zvoníka v proletářské čtvrti. Byla tam taková kaplička za podnikovými domy, kde jsem neskrývaně chodil každou neděli zvonit. Nakonec jsem sepřece jenom do pionýra přihlásil… Cukl jsem kvůli škole, ale už mě to nijak nepomohlo…“