Štědrý den v mém dětství - to byl většinou pro nás všechny téměř celodenní půst a proto jsme se nejvíc těšili na chutnou večeři. U stolu ale byla vždy postavena židle navíc, kdyby šel kolem domu nějaký pocestný a neměl kam jít - tak klidně vešel. K večeři byla obvykle nějaká polévka a usmažené filé s bramborovým salátem, který jsme my menší děti přímo hltali, tak jako nějaké cukroví - následovalo pouštěni skořápek ve vodě, krájení jablíček ... A pak už jsme netrpělivě pokukovali po dveřích do sousedního pokoje...
Zde stál uprostřed stůl s bílým ubrusem a menším stromečkem, jehož ozdobou byla většinou jablíčka a čokoládové figurky vyráběné maminkou a zabalené ve staniolu. Na stromečku svítilo několik svíček, později se rozzářily i prskavky, byl zde i menší papírový Betlém.
Zazpívali jsme společně "Narodil se Kristus Pán" a vrhli se na balíčky...
Dárků jsme ale moc nemívali a většinou byly praktické jako rukavice, ponožky, čepice, šála - ale občas jsme našli i něco jiného. A protože jsme měli v té době hospodářství, kde byli dva koně, pět kraviček, tři kozy, prasata, slepice, kočička tak se na ně také nazapomnělo, dostali i oni víc krmení...
V roce 1953 jsem chodila do druhé třídy a našla pod stromečkem svoji první knížku - byla to Odvážná školačka od ruského dramatika Jevgenije Švarce.
Pro mne v té době to byl skutečně nádherný dárek a příběh malé dívenky Marušky, která nastupuje do 1. třídy dívčí školy jsem zhltla téměř v jednom dni. Tato školačka dělala všechno správně a já jsem si ji brala za vzor a moc jsem se jí chtěla podobat. Dá se říci, že se mi to v mém velikém plnění povinností v dětství i dařilo, tak jako i ve škole...
Když jsem se vdala a odstěhovali jsme se do města, tak jsem se vždy snažila udělat vánoce dětem hezké. Peněz jsme mnoho neměli, tak jsem na vánoce pilně háčkovala, šila a pletla hračky sama, dokonce vyráběla i různé výrobky ze dřeva.
Ale na vánoce jsme také vždy jeli jeden den s dětmi k mým rodičům do rodné vesnice na Drahanské vrchovině - také jsme tam vždy našli nějaký dárek, tak jako rodiče dostávali dárky od nás.
Měla jsem už 3 děti, když jsme zase přijeli na vesnici a můj o 14 let mladší bratr - kutil, mi ukázal jízdní kolo, které si sám vylepšil.
A jak si je vylepšil...?
Na svoje jízdní kolo si na řízení namontoval volant z nějakého auta, který našel na smeťáku - tím tam pochopitelně neměl ani zvonek, brzdu, světlo...
Moje děti tímto jeho výtvorem byly nadšené a ihned mne prosily, abych je na tomto kole povozila. Jak mi nejmladší syn usnul, tak jsem vzala ty dva starší a klidně s mimi šla na zasněženou silnici kolem domu, kde tehdy stejně nikdo nejezdil. A já jsem děti na tom bráškově výtvoru velmi ráda vozila, střídali jsme to s jízdou na starých saních.
Tehdy mi moje děti říkaly - maminko, to byl náš nejlepší vánoční dárek - ježdění v zimě na kole v Protivanově...
Také Vám na ukázku toto naše bláznivé vánoční dovádění na sněhu ukazuji na fotografii. Líbilo se to velmi jak dětem, ale i mě samotné, takže tehdejší nejlepší dárek ve formě ježdění na zapůjčeném kole nám udělal největší radost a měli jsme štěstí - zopakovali jsme si to i na Silvestra...
A domluvila jsem se bráškou, že až tam přijedeme na prázdniny, tak nám zase kolo půjčí a my se budeme tak hezky projíždět i v létě.
Jenže jak můj bratr si tak hezky jezdil na tomto kole, které skutečně na silnici nepatřilo - jak už jsem psala nemělo zvonek, ani přední brzdu, ani světlo - tak byl zastaven tehdy příslušníkem VB. Ten mu ihned dal pokutu a zákaz na tomto kole jezdit.
Kde by vzal v té době můj bráška peníze na pokutu? Musel říct jak se jmenuje a posléze můj tatínek musel za něj pokutu zaplatit a mému bráškovi nezbylo nic jiného než dát kolo do původního stavu...
Jsem moc ráda, že mi zůstala na kolo alespoň tato bláznivá vánoční fotografie - ale řekněte sami, že bych i po letech na ní byla stále tou odrostlou "Odvážnou školačkou..." ???
Dětem na toto nádherné vánoční ježdění zůstala dlouho veselá a velmi radostná vzpomínka...